Hojer byl typický sexuální agresor, své oběti si nevybíral podle vzhledu ani stáří, zajímalo ho jen jediné - násilí.
Bylo prokázáno, že v letech 1978-1982 zavraždil pět žen, ale s pácháním trestné činnosti začal mnohem dřív, už kolem šestnácti let, kdy poprvé znásilnil dívku. Poté v této činnosti pokračoval, avšak když měl "na kontě" patnáct znásilněných, přestalo mu to stačit.
Potřeboval víc, silnější impulz, a začal vraždit, přičemž se s každým dalším zločinem stále stupňovala jeho bestialita. Pátrání po něm komplikoval navíc fakt, že nikdy nebyl trestán, neměl záznam v policejním rejstříku a zločiny páchal na území celé naší republiky, včetně Slovenska.
Pocházel z celkem normální rodiny, přičemž však v jeho vývoji jistě došlo k přetrhání citových vazeb: protože pokud u něj nějaká vlastnost dominovala, byla to absolutní neúcta k lidskému životu kromě – jak se později ukázalo – jeho vlastního.
Pracoval jako sklenář, tomuto řemeslu se i vyučil. Ve škole patřil mezi průměrné žáky, ničím na sebe neupozorňoval – snad kromě toho, že neměl žádné kamarády a vedl od mládí samotářský život.
Nikdy neměl žádnou vážnou známost ani pohlavní styk za normálních okolností. Lze se těžko dohadovat, jaký impulz ho dovedl ke ztrátě posledních zábran, ale jeho brutalita byla neobyčejná.
První vraždu spáchal 2. listopadu 1978 v Děčíně. Tam přijel proto, "aby poznával krásy země a podíval se po nějaké ženské" (citace ze spisu). Při procházce si nejprve vyhlédl asi dvaadvacetiletou pohlednou dívku, kterou začal sledovat až téměř k řece. Než se však odhodlal k činu (nebo spíš než si k němu vytvořil příležitost), zašla do jednoho z domů a zřejmě dodnes vůbec netuší, jak neuvěřitelně blízko byla smrti.
Krátce nato potkal - pouhých pětatřicet metrů od prvního obydleného domu - třicetiletou Evu R. Nejprve ji srazil k zemi, a protože se bránila, rukama ji uškrtil. Teprve pak se pokusil o soulož. Při odchodu z místa činu jí do odhaleného genitálu zastrčil kopřivu, utrženou v okolí.
Tento zážitek na čas ukojil jeho zvrácené touhy, protože si dal téměř půldruhého roku pauzu. Možná v tom hrál roli i fakt, že v té době absolvoval základní vojenskou službu, takže neměl tolik volného času ani šancí.
Kanibal není jen Hanibal
Ovšem právě když byl "v zeleném", vraždil podruhé. U vlaku z Prahy do Děčína si při nastupování povšiml pětadvacetileté dívky. Sledoval, do jakého kupé zajde, pak před ním nenápadně hlídkoval a čekal na svou chvíli.
Dočkal se, když šla na toalety.
Bleskurychle tam vnikl za ní, zavřel dveře zevnitř a pak ji - opět rukama - uškrtil. Útok byl tak rychlý, prudký a intenzivní, že oběť neměla absolutní šanci na obranu. Ta by navíc v tomto stísněném prostoru nebyl jednoduchá ani za normálních okolností.
Poté ji pohlavně zneužil, při odchodu z WC použil nějaký nástroj, díky němuž byl mechanismus na dveřích stále v poloze "obsazeno". Pak si šel s ledovým klidem sednout na její místo, nicméně přibližně po čtvrthodině z vlaku vystoupil a odjel jiným spojem zpět do Prahy.
Na podzim téhož roku udeřil potřetí, tentokrát až na Slovensku, u Košic. Na břehu Ružínské přehradní nádrže náhodou potkal ženu ve věku 25 až 30 let. Rychle se rozhlédl okolo – a když v okolí nikoho neviděl, srazil ji prudce k zemi, strhal z ní šaty a znásilnil ji. Tentokrát ovšem vraždil až po souloži, opět škrcením.
Náhodně nalezeným drátem ji pevně svázal, na prsa jí připevnil kámen a odtáhl ji do vody. Zohavená mrtvola byla nalezena až po jeho přiznání, to znamená více než rok poté, navíc bez hlavy a obou zápěstí. I přes celostátní pátrání v archivech pohřešovaných osob nebyla nikdy identifikována, takže její jméno je dodnes neznámé.
U Hojera se stupňovala nejen četnost jeho vražedných pokusů, kdy se intervaly mezi nimi stále více zkracovaly, ale i jejich brutalita. Neodpornější zločin vůbec spáchal v noci na 31. ledna 1981 v Brně, přibližně tři měsíce po skončení základní vojenské služby. Tam přijel opět vlakem, a to už brzy ráno, kolem 5:00.
Celý den chodil městem. V noci pak u tramvajové zastávky potkal teprve osmnáctiletou Ivanu M., kterou násilím odtáhl do parčíku mezi panelovou výstavbou a pokusil se ji znásilnit. Podařilo se mu to však pouze částečně, neboť se vehementně bránila. Ovšem poprvé přitom použil zbraň - nůž.
Nicméně se mu nakonec podařilo ji přemoci a opět ji rukama uškrtil. Ovšem tentokrát už mu jen to nestačilo. Lékaři pak našli na těle mladé dívky jedenáct bodných ran v pravé dolní části hrudníku, rozsáhlou řeznou ránu, která otvírala dutinu břišní a pánevní, a další bodné rány na nohou.
To ani zdaleka nebylo to nejhorší. Odřezal své oběti obě prsa a vyřízl přirození. Tyto orgány dal do igelitové tašky, kterou měl u sebe na nákupy, a doma je uložil do ledničky.
Nejprve mu sloužily k sebeukájení, poté zevní část genitálu mrtvé oholil, spolu s oběma prsy uvařil ve slané vodě a část snědl! "Jelikož se to - hlavně kůže - nedalo jíst, zbytek jsem vyhodil. Stejně tak i hrnec," vypověděl později.
Osudová pátá – nikoli symfonie
V červenci 1981 v pražském parčíku nedaleko ministerstva vnitra udeřil opět, ale tentokrát mu - poprvé - plán nevyšel. Napadená Jitka K. mu ze strachu slíbila, že s ním "dobrovolně" odejde do svého bytu, kde to bude přece jen pohodlnější.
Hojer, zřejmě zlákán vidinou nového zážitku, povolil, aby se oblékla. Nicméně poté, co se pokusila o útěk, ji po několika krocích dostihl a v návalu agrese tloukl jejím obličejem o chodník. Hluk a křik poté přivolal lidi z nedaleké ubytovny, takže se musel dát rychle na útěk.
Pokud je známo, jde o jedinou ženu, která setkání s Hojerem přežila.
Beethoven nazval svou pátou symfonii Osudová a pátá vražda se pak stala osudnou i pro něho.
Spáchal ji 3. října 1981 krátce po desáté hodině večerní, poprvé v Praze, v páté městské části. Terčem útoku se tentokrát stala jednapadesátiletá Anna Š. Hojer ji přepadl - už opět s nožem v ruce. Nejdříve jí rozřezal kabát, sukni a spodní prádlo. Poté nůž ženě přiložil ke krku, omotal jí hlavu punčochou, aby nemohla křičet, a znásilnil ji.
Pak ji - jako vždy - uškrtil, ovšem tentokrát jí udělal již zmíněnou punčochou kolem krku velkou mašli a boty, které se po zápase s ním válely opodál, srovnal symetricky vedle těla…
Zkušení policisté z pražské "mordparty" se začali intenzivně zajímat o devianty, protože bylo nad slunce jasné, že jde o čin sadistického sexuálního agresora. Při rozsáhlém pátrání vyslechli na sto padesát svědků a prověřili přes tři a půl tisíce vytipovaných osob.
Mravenčí práce přinesla výsledky, když přibližně týden po činu zadrželi jistého Jaroslava D., utečence z psychiatrické léčebny v Bohnicích.
Ten se ve snaze zavděčit zmínil, že mu jistý Ladislav Hojer, s nímž se scházel a u kterého někdy i bydlel, při jedné procházce ukázal místo, kde měla být podle něj třetího října zavražděna žena. Navíc mu sdělil, že oběti vrah utáhl kolem krku punčochové kalhoty: a to byla informace, kterou mohl znát kromě kriminalistů jen pachatel.
Ti pochopitelně nelenili a (tehdy teprve jednadvacetiletého) Hojera pečlivě vyslýchali. Vrah nával otázek nevydržel a po několika hodinách se k vraždě doznal. Ale jen k té poslední.
Vyšetřovatelé se s tím ovšem nespokojili, vzhledem k chladnokrevnosti, s jakou ji spáchal, předpokládali, že nešlo o jeho první zločin. A měli pravdu, nakonec mu dokázali i zabití další čtyř žen, i když vyšetřování nebylo snadné a trvalo přes devět měsíců.
Soud vynesl nejvyšší možný ortel, trest smrti.
Ten byl 7. srpna 1986 vykonán, a protože až do zrušení trestu smrti v roce 1990 nebyla provedena další exekuce, stal se Ladislav Hojer posledním u nás popraveným zločincem.
I když sám zabíjel bez slitování, smrti se neuvěřitelně bál. Před exekucí se vzpouzel (při potyčce zlomil asistentovi kata prst), pak se i pokálel.
Hojer byl neobyčejný vrah
Docent Karel Hynek je jedním z psychiatrů, kteří na osobu Ladislava Hojera zpracovávali znalecké posudky. I když od těchto událostí uteklo přes dvacet let, stále si na ně živě pamatuje.
Jak na vás zapůsobil, když jste ho viděl poprvé?
Vypadal docela obyčejně, vyšší, hubený. Vizuálně nebyl moc přitažlivý, určitě ale nepůsobil odpudivě, pokud by stál o partnerku - jakože nestál - určitě by ji bez větších problémů našel.
Nebyly u něho zjištěny sklony k alkoholismu či návykovým látkám, které často ovlivňují sexuálně nezdrženlivé či deviantní jedince.
Komunikace s ním dlouho vázla, až poté, co se rozpovídal o svých zločinech, bylo patrné, že ho tyto reminiscence viditelně uspokojují, líčil je do posledního detailu s velkou dávkou cynismu. Měl jsem pocit, že je na ně - i sám na sebe - vyloženě pyšný. Nikdy nelitoval utrpení, které obětem či pozůstalým způsobil.
Pokud jde o vztah k ženám, vysloveně jimi pohrdal, nazýval je kozami a říkal, že podle toho se k nim vždy také choval. Proto se také asi nakonec dopustil kanibalismu.
Jak na tom byl s inteligencí? Jeho zločiny neukazují, že by byl tupým nemyslícím tvorem…
Hodnotu IQ měl 90, což je v mírně podprůměrném pásmu. Nešlo tedy o génia, ale měl daleko k primitivnímu jedinci, který si neuvědomuje dosah svého konání. V plánech byl naopak vynalézavý, dovedl v mžiku reagovat na situaci i rychle jednat, takže nikdy nebyl přistižen při vraždě, i když ji spáchal v blízkosti obytných domů, kde se mohli vyskytnout svědci.
Byl extrémní psychopatická osobnost s absolutní citovou tupostí, scházely mu i nejzákladnější morální normy či vlastnosti. Agresivita společně se sadismem se neprojevovala jen v sexuální oblasti, takže v úvahu nepřipadala ani kastrace či stereotaktická operace mozku, které u agresorů potlačí touhu po násilí a mohou zabránit recidivě.
Zločiny spáchal v příčetném stavu, promyšleně a bez známek duševní choroby. Patřil k anetickým, asociálním a nezdrženlivým jedincům, byl uzavřený, ve vztahu k ostatním lidem nekomunikativní.
Hojer ani nepatřil k vrahům z vilnosti, měl jednu z nejhorších úchylek, jaké mohou vůbec být, byl to sexuální agresor s nekrofilními sklony.
Bylo na něm ještě něco zvláštního, myslím z odborného hlediska?
Poměrně neobvyklé bylo, že první dvě oběti nejprve zavraždil a pak zneužil, pozdější nejdřív znásilňoval a teprve potom zabíjel. Vrazi jeho typu mají totiž své zavedené rituály, které - leckdy až úzkostlivě přesně - dodržují, a mezi ně patří i použití stále stejných metod.
