„Škola mi teď sice placení prominula, ale budu si muset podávat žádost na každý semestr zvlášť. Je to velmi ponižující,“ říká Jana Moravcová.
Každou učebnici si musí naskenovat do speciálního počítače, který dokáže text převést do mluvené řeči. Ne všechna tištěná skripta jsou však kvalitní, proto je občas počítač nedokáže přečíst. Potom musí pomoct Janina matka.
„Namlouvám Janě knihy na kazety. Někdy je to strašně nezáživné a nebaví mě to, ale nedá se nic jiného dělat,“ svěřuje se Jana Moravcová starší. Někdy také přístroj vypoví službu. Vloni se porouchal a Jana si musela pořídit nový. Jenže v tom starém zůstaly všechny materiály, rozdělané školní práce... Všechno začalo nanovo.
„Někdy se bavím, když si moji spolužáci stěžují, kolik toho zase musíme přečíst,“ vypráví Jana. „Pro mne však je často problém vůbec knihu získat. V knihovně ji například nepůjčují domů a já musím potupně prosit a vysvětlovat, že nevidím a musím si ji doma přepracovat do zvukové podoby.“
Vybírání peněz za prodloužení studia však nechápe: „Pokud vím, když jsme nastupovali před pěti šesti lety do školy, nikde nebylo psáno, že bychom měli něco platit. Doba studia byla standardně stanovena na pět plus tři roky. Moji spolužáci i já toto považujeme za měnění pravidel v průběhu hry,“ zlobí se. Školné zatím odmítá zaplatit celkem osm studentů.
Jana Moravcová studuje češtinu. Všechna skripta si musí přepisovat do slepeckého písma nebo jí matka texty čte a nahrává. Nyní Janě hrozí, že bude muset škole platit, protože nestíhá řádné termíny. (12. března 2002)
