Vězeň televizi popsal okolnosti svého útěku z Mírova a potvrdil, že po něm dozorce na hradním ochozu skutečně střílel. Hovořil o svém pobytu na svobodě, ale odmítl prozradit, kdo mu při útěku pomáhal. Naznačil, že útěk dlouhodobě připravoval, ale nakonec selhala jeho organizace.
"Já jsem měl přijít do Prahy a v té Praze měly být připraveny neutrální bytové prostory, kde by nikdy nikoho nenapadlo, že tam může být Kajínek. A ti lidé, kteří to měli udělat, ty peníze zpronevěřili, protože nevěřili, že se to podaří," řekl Kajínek.
Několik týdnů po útěku se skrýval v pražském bytě manželky "orlického vraha" Ludvíka Černého. Byt však nepovažoval za bezpečný a bylo podle něj jen otázkou času, kdy ho policie začne sledovat, a proto se chystal odejít. "Tak padlej na hlavu snad zase nejsem," reagoval vězeň na tvrzení policie, podle níž v bytě Černé v době její nepřítomnosti svítil a pouštěl televizi.
Připustil, že policisté ho skutečně 8. listopadu mohli zahlédnout v okně. Večer pak do bytu vtrhlo komando a Kajínka zatklo.
Policisté původně tvrdili, že rychlost jejich zásahu Kajínka překvapila, a on proto nestačil použít jednu ze dvou pistolí a granát, které měl u sebe. Podle Kajínka se ale policisté museli probourat bezpečnostními dveřmi, rozbít balkonové dveře a proniknout přes celý byt ke Kajínkovi. "Měl jsem mnoho času na to, abych střílel. Na nikoho jsem nevystřelil," uvedl.
Kajínek potvrdil, že se na svém útěku pohyboval po Praze, procházel se prý i po Karlově mostě. "Já jsem se pohyboval volně," zdůraznil. Připomněl, že nechtěl nikomu ublížit, že není žádný "krvežíznivý šílenec", jak podle něj byla varována veřejnost. Kajínek doufá v obnovení procesu, uvedla Nova.
Kajínka odsoudil na doživotí plzeňský krajský soud v červnu 1998. Uznal ho vinným z toho, že v roce 1993 u Plzně spáchal nájemnou vraždu podnikatele Štefana Jandy a jeho osobního strážce. Kajínek svou vinu před soudem popíral. Po jeho dramatickém útěku z nejpřísněji střežené věznice Mírov, odkud uprchl 29. října, se znovu objevily spekulace o jeho nevině.
