Dospělý samec hrocha obojživelného dosahuje hmotnosti až 4000 kg, samice může být i o polovinu lehčí. Svým vzhledem se však od sebe nijak neliší. Pro hrocha je typické sudovité tělo, nízké nohy zakončené čtyřmi prsty, které jsou dokonce spojené plovacími blánami. Hlava je poměrně malá a nozdry, vypoulené oči i maličké ušní boltce jsou umístěné v jedné rovině na jejím vrcholku. Hroch tak může klidně odpočívat ukrytý pod hladinou, a při tom sleduje okolí všemi důležitými smysly.
I když hroši vypadají nemotorně, dovedou se pohybovat velice hbitě. Zvláště ve vodě, která je nadnáší, jsou jako doma a vydrží ponořeni až 10 minut. S neobyčejnou elegancí běhají po dně nebo plavou. Mládě hrocha umí po narození lépe plavat než chodit. Ve vodě nacházejí hroši útočiště nejen před nepřáteli, ale také před nemilosrdným africkým sluncem a obtížnými cizopasníky. Jejich lysá kůže snadno vysychá a praská. Proto mají hroši velký počet drobných kožních žlázek, které vylučují zvláštní růžový hlen. Hroch ležící na souši pak vypadá, jako kdyby doslova potil krev.
Hroši jsou výhradně býložraví. Během dne si pochutnávají na vodních rostlinách, když se však setmí a ochladí, vydávají se na břeh za pastvou. Je zajímavé, že sledují vždy "svoje" vyšlapané cestičky a také jejich cíl je pokaždé stejný. Hroši jsou totiž zvířata se silným teritoriálním pudem a obhajují si nejen určitý úsek ve vodě, ale také svoje pastviště, jakousi "hroší zahrádku".
Společenský život hrochů je poměrně spořádaný. Dospělý samec, který si vybojuje určité území (teritorium), hájí jeho hranice i skupinku samic, které se v něm nacházejí. Hranice svého království si pečlivě značkuje trusem - rozmetává ho prudkým pohybem ocasu na kameny nebo keře. Jestliže jiný samec vstoupí na toto výsostné území, snaží se ho právoplatný majitel nejprve zastrašit. Široce rozevírá mohutnou tlamu vyzbrojenou až půl metru dlouhými špičáky. Pomáhá si i tím, že ve vodě tlamu prudce sklapne, až voda stříká kolem dokola, a při tom vydává hlasitý řev ne nepodobný ržání koně. Když hrozby nezaberou, pustí se majitel teritoria do svého soupeře s neuvěřitelnou silou a zuřivostí. Bojující hroši se snaží zasáhnout jene druhého ostrými špičáky do krku a často dochází k hlubokým poraněním.
Samice hrocha je březí asi 8 měsíců a rodí většinou jen jedno mládě. "Mimino" váží po narození 30-55 kg a vypadá jako malá kopie svých rodičů. Ve vodě je hned jako doma a dokonce i mateřské mléko saje pod vodou. Matka často vozí svého potomka na hřbetě, aby se mládě při delší cestě příliš neunavilo a neopozdilo se za ostatními. Snadno by se pak stalo kořistí krokodýlů.
I když je areál hrocha obojživelného poměrně rozsáhlý, v mnoha jeho částech už hroši vymizeli nebo jsou vzácní a daří se jim jen v rezervacích.
V pražské zoo chováme nyní tři hrochy - dospělý pár Slávka (narodil se v roce 1984) a Lentilku (narozena 1988). Letos 23. 4. se jim narodil potomek - samička Barborka. Jméno dostala od svého kmotra, kterým je firma Ipodec, a u jejího křtu byli přítomni i další patroni - Veronika Žilková, Tereza Maxová a prof. Žilka v čele souboru Flautino.
Správná odpověď z minulého kola byla noha č.2. Dvě vstupenky do pražské zoo získává Eva Matějová z Ostravy. Své odpovědi na následující otázku pište do 21. června na adresu: Pavla.Mateju@mafra.cz
Soutěžní otázka
Poznáte, která stopa patří hrochovi?
 Která stopa patří hrochovi? |
 Mála hroší holčička se narodila koncem dubna. |
 Hroší rodinka v pražské zoo. |
 Máma Lentilka, táta Slávek (blíž ke kameře a dcera Barborka. |
 Dospělý hroch může vážit až čtyři tisíce kilogramů. Samice Lentilka z pražské zoo musela být utracena při povodni v srpnu 2002. |
 Lentilka s odpočívající Barborkou. |
 Barborka trávu ještě nežere, ale opičí se po rodičích a zkouší ji přežvykovat. Mlíko od mámy je ale pořád lepší, takže trávu z huby pokaždé zas vyplivne. |
 U máminy nohy se dobře odpočívá a kupodivu i rodiče, ačkoliv jsou mohutní, pohybují se velmi obezřetně, aby malé neublížili. |
