Jan Mikulka, 4. ročník SUPŠ v Praze 3
Škola mi umožnila seznámit se s výtvarnými technikami a vyzkoušet si modelování portrétů a figur, kterému bych se chtěl věnovat dál. Měl jsem pocit, že polovina naší třídy chce dělat spíš sochařinu a polovinu zajímá víc řemeslo jako takové. Ale všichni jsme museli projít obojím. Myslím si, že pro řezbu chápanou jako řemeslo je tohle jediná škola, kde se tomu člověk může skutečně věnovat. Co se mě týká, budu se dál orientovat spíš na malbu. Právě mě přijali na Akademii výtvarných umění, na obor klasické malířské techniky.
Ondřej Vomáčka, 4. ročník SUPŠ v Praze 3
Chodil jsem osm let na výtvarku do lidové školy umění. Kdybych se měl rozhodovat ještě jednou, šel bych na tuhle střední uměleckoprůmyslovou školu studovat znovu. Tady jsem si uvědomil, co chci opravdu v životě dělat. Získal jsem tu vztah k umění a zdokonalil jsem se tu ve tvarování dřeva.
Jan Šebánek, 4. ročník SUPŠ v Praze 3
Jsem vyučený truhlář a na tuhle školu jsem nastoupil proto, abych se zdokonalil ve tvarování dřeva. Zrovna dokončuji dřevěnou loutku vojáka podle svého návrhu. Je výsledkem praktické výuky a součástí mé maturitní zkoušky, kde ji musím předložit a obhájit. Už jsem vytvořil několik loutek. Tahle bude další v řadě, kterou vyrábím pro své vlastní loutkové divadlo. Budu pokračovat na scénografii na pražské DAMU, kam mě přijali na obor loutka. Doufám, že se mi podaří zainteresovat do svého loutkového divadla celý ročník na DAMU.
Jaroslav Ježek, soukromý řezbář a restaurátor
Sám jsem začínal jako vyučený truhlář a pak jsem absolvoval žižkovskou školu. Ale to, co dnes umím, jsem získal od restaurátorů v praxi. Ti mi ukázali, jak na to, jaké dláto se na co hodí, jestli si vzít holajznu, kozí nožku, loupák nebo háček. Nejvíc mi dal otec, který se živil jako rámař a restaurátor, a já jsem šel v jeho šlépějích, tak jako teď moje dcera. Už dnes někdy řežu ze dřeva, které sušil můj otec. Mě baví oltářní architektura, protože tam je klasické řemeslo. Někdy je to detektivka, když skládáte oltář z desítek rozbitých kousků nebo snímáte několik nátěrů a objevujete původní barevnost, která je mnohonásobně hezčí než to, co bylo potom. Jsem rád, že umím dělat tak, jak dělali mí předkové. V tom, kdo chce dělat řezbařinu, to musí být. Musí se tomu obětovat, nikoliv brát školu jako nutnost k získání profese.
Škola mi umožnila seznámit se s výtvarnými technikami a vyzkoušet si modelování portrétů a figur, kterému bych se chtěl věnovat dál. Měl jsem pocit, že polovina naší třídy chce dělat spíš sochařinu a polovinu zajímá víc řemeslo jako takové. Ale všichni jsme museli projít obojím. Myslím si, že pro řezbu chápanou jako řemeslo je tohle jediná škola, kde se tomu člověk může skutečně věnovat. Co se mě týká, budu se dál orientovat spíš na malbu. Právě mě přijali na Akademii výtvarných umění, na obor klasické malířské techniky.
Ondřej Vomáčka, 4. ročník SUPŠ v Praze 3
Chodil jsem osm let na výtvarku do lidové školy umění. Kdybych se měl rozhodovat ještě jednou, šel bych na tuhle střední uměleckoprůmyslovou školu studovat znovu. Tady jsem si uvědomil, co chci opravdu v životě dělat. Získal jsem tu vztah k umění a zdokonalil jsem se tu ve tvarování dřeva.
Jan Šebánek, 4. ročník SUPŠ v Praze 3
Jsem vyučený truhlář a na tuhle školu jsem nastoupil proto, abych se zdokonalil ve tvarování dřeva. Zrovna dokončuji dřevěnou loutku vojáka podle svého návrhu. Je výsledkem praktické výuky a součástí mé maturitní zkoušky, kde ji musím předložit a obhájit. Už jsem vytvořil několik loutek. Tahle bude další v řadě, kterou vyrábím pro své vlastní loutkové divadlo. Budu pokračovat na scénografii na pražské DAMU, kam mě přijali na obor loutka. Doufám, že se mi podaří zainteresovat do svého loutkového divadla celý ročník na DAMU.
Jaroslav Ježek, soukromý řezbář a restaurátor
Sám jsem začínal jako vyučený truhlář a pak jsem absolvoval žižkovskou školu. Ale to, co dnes umím, jsem získal od restaurátorů v praxi. Ti mi ukázali, jak na to, jaké dláto se na co hodí, jestli si vzít holajznu, kozí nožku, loupák nebo háček. Nejvíc mi dal otec, který se živil jako rámař a restaurátor, a já jsem šel v jeho šlépějích, tak jako teď moje dcera. Už dnes někdy řežu ze dřeva, které sušil můj otec. Mě baví oltářní architektura, protože tam je klasické řemeslo. Někdy je to detektivka, když skládáte oltář z desítek rozbitých kousků nebo snímáte několik nátěrů a objevujete původní barevnost, která je mnohonásobně hezčí než to, co bylo potom. Jsem rád, že umím dělat tak, jak dělali mí předkové. V tom, kdo chce dělat řezbařinu, to musí být. Musí se tomu obětovat, nikoliv brát školu jako nutnost k získání profese.
