Ve dvacátých letech minulého století byla Luční bouda základnou lyžařských nadšenců. To k ní se sjížděli, aby na okolních svazích vybrušovali své umění a předháněli se v divokých výzvách. „Dneska mluvíme o spoustě sportů jako o extrémních a přitom skoro před sto lety tady kluci vyváděli kousky, které byly možná v daných okolnostech ještě extrémnější,“ skládá jim hold fotograf Jiří Šimeček.
Fotogalerie |
A právě on se rozhodl jeden z nich, Beraurerův skok z Luční boudy, který byl zvěčněný na fotografii, oživit. Vzal si k ruce jednoho z nejlepších světových freeriderů. Ale taky celý tým spolupracovníků, protože přichystat vše, terén zejména, na skok, byl sám o sobě náročný podnik.
Těžko říci, kolik příprav a úprav obnášel Beraurerův pokus, jeho replika si však vyžádala práce od samého rána. „V roce 1929 pravděpodobně skákali do pořádného prašanu, který mohl dosahovat čtyř až pěti metrů. Ten my však dnes k dispozici nemáme, a tak musíme dopad, který zbrzdí a změkčí pád, vytvořit,“ vysvětluje jeden ze shaperů, specialistů na tvorbu skoků a doskočišť.
Právě ti spolu s rolbaři mají napilno. Důležitý je sklon, rozměr, tvarování, osekávání, uhlazování. A zatímco se na zemi připravuje dopad, na střeše je Nick a obhlíží dráhu. A spolu s ním jistič, který pomocí lan zajišťuje bezpečnost.
Připravovat se však musí i fotograf s kameramanem. Musí znát správné úhly, pohledy a pozice. Protože jde o remake staré fotky, byl důležitý výběr místa. „Je to stres a výzva zároveň, protože i když se dá fotit z mnoha úhlů, a možná že i lepších, my potřebujeme přesně ten jeden,“ zdůrazňuje fotograf, že cílem je co nejvěrnější podoba historickému snímku.
Šanci stát se nástupníkem Otto Beraruera dostal Nick Goepper.
A tato fotka, odmyslíme-li si moderní vybavení, jako by z dějin vypadla. Jiří Šimeček fotil i starým přístrojem.
A pak již na střechu vyleze Nick k ostrému pokusu. „Když jsem sem přijel a viděl to, říkal jsem si, že bych možná raději udělal pořádný rozjezd a skočil nahoru na střechu,“ smál se ráno. Teď je na lyžích nahoře, dole k němu vyhlíží celý tým, spousta zvědavců a v neposlední řadě i hasiči, záchranář a lékař.
Nikdo nezastírá respekt k odvážnému podniku. A nikdo ani nedutá, když se Nick pomalu rozjíždí, odráží a... naprosto čistě dopadá na dopadový můstek. Jenže to je jen úplný začátek putování za podobou fotky, kterou nám předurčily dějiny.
Nick musí skákat znovu a znovu, rolbaři a shaperové budou osekávat a zužovat můstek tak, aby zůstalo více méně jen to místo, které Nick potřebuje pro dopad. A zbytek se s fotografy modlí za to, aby se nebe trochu roztrhalo. Jedním z cílů je totiž udělat fotku i na starý dobový fotoaparát, ten však potřebuje dobré světelné podmínky.
Čekání na světlo
„Máme pečlivě nastudované počasí, konzultovali jsme to s místními, kteří podmínky znají nejlépe. Doufáme, že kolem čtvrté hodiny odpolední by se nám to mělo na dvacet třicet minut roztrhat,“ říkají organizátoři.
Protože je skoro poledne a nohy mrznou, volíme obědovou pauzu. Po ní jde Nick spát, my s majitelem boudy Stanislavem Benešem prozkoumáváme její zázemí. Tvoří ho skoro malé městečko, je tu pivovar, pekárna, sádky se pstruhy, vinotéka, ještě loni tu bylo několik vepřů. „Luční měla odjakživa celý svůj systém výroby, my už toho oproti našim předchůdcům nemáme tolik,“ vypráví Stanislav Beneš.
Prohlídka však musí rychle skončit. Trhají se mraky a vychází sluníčko. Budíme Nicka, tým se sbíhá pod střechou. A sluníčko se znovu schovává do mraků, tato radost netrvala dlouho.
Pak se však počasí slituje, mlha se trhá a na třicet minut je absolutní jasno. Všichni drží palce, bernardýna Bohouše nevyjímaje. Nick je absolutním pánem situace, skáče v mnoha variacích, kříží lyže, po každém skoku si na fotoaparátu kontroluje všechny detaily. Když se vše zahalí pod mraky, přijde nám, že jsme na chvíli zažili zázrak. A víme už, že se vše povedlo na sto procent. Vzdát hold pionýrům freeskiingu obnášelo dva dny práce, zasloužili si to však.
