Doping, kokain, spolupráce s mafií, zálety, nemanželské dítě, daňové podvody, facky fotografům, střelba ze vzduchovky na novináře, kamarádi typu Fidela Castra a tak dál. K tomu v určitých fázích života totální rozklad osobnosti. Jistě si vybavíte fotky otylého Maradony, kdy už nemohl ani ležet, natož chodit. Jak se může člověk takhle zřídit? Není divu, že několikrát balancoval na hraně života a smrti. A to mu prosím není ani šedesát.
Jenže! Zkuste na tohle všechno zapomenout a vrátit se do osmdesátých let, kdy Maradonova fotbalová hvězda oslepovala celý svět. Těm, kteří tuto dobu nepamatují, doporučuju záznamy na YouTube. Uvidíte fotbalový zázrak. Co fotbalový zázrak, uvidíte boha, který porušuje přírodní zákony.
Samozřejmě, pokud nejste fotbalový fanoušek, případně fotbalem dokonce opovrhujete, žádného boha nespatříte. Uvidíte menšího, s přibývajícími roky stále zavalitějšího chlapíka a nebude vám jasné, čím tolik lidí fascinoval.
Dodnes si vybavuju, s jakým úžasem jsem sledoval mistrovství světa v roce 1986. Jak jsem si říkal, že jestli jeden jediný člověk může vyhrát celé mistrovství, pak tento ďábel. To nedokázal ani Pelé.
Vím, Pelé se jako jediný fotbalista stal třikrát mistrem světa, ale vždycky byl v mužstvu Brazílie obklopen famózními spoluhráči. Zato Maradona v roce 1986 neměl obdoby. Říkal jsem si tenkrát, a myslím si to dodnes, že s Maradonou v sestavě by zvítězil každý z těch trochu silnějších týmů. Německo, Brazílie, Francie, Anglie... Jen proto, že se Maradona narodil v Argentině, vyhrála mistrovství světa Argentina.
Král v Neapoli
Maradona: fotbalový bůh se správně píše „D10S“ Kouzelník s míčem, fotbalový dirigent, sukničkář z mafiánského podsvětí, kamarád Fidela Castra a Huga Cháveze, ale hlavně kokainu a alkoholu. Diego Armando Maradona byl ve fotbalovém světě nepřehlédnutelnou postavou. |
Kdypak jsem ho viděl poprvé? To vím přesně. Na mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982. Bylo mu jednadvacet a hrál argentinskou ligu za Boca Juniors. Už nějakou dobu předtím jsme slýchali, že v Argentině se zrodil fotbalový fenomén, jmenuje se Diego Armando Maradona a jednou překoná i bájného Pelého. Nikdo v Evropě nevěděl, jestli je to pravda. O to víc jsme se těšili.
Tady je nutné vysvětlení. Mladší fanoušci si to už neumějí představit. Dneska se můžou dívat na každý zápas, který je napadne, můžou si pouštět sestřihy nejlepších akcí svých oblíbenců, můžou si zajet na fotbal do Barcelony, Madridu nebo Turína. Jenže zkraje osmdesátých let hráli nejlepší jihoameričtí fotbalisté v brazilských, argentinských a uruguayských klubech a my je viděli až na mistrovství světa. Do té doby nebyla šance.
Mně se líbilo už to jméno. Maradona! Taky to slyšíte? Ma-ra-do-na! MA-RA-DO-NA! Jak krásně to zní. Jako nějaký pokřik, s nímž se jde do boje.
Čtěte ve čtvrtek
Vítězství za každou cenu aneb nejslavnější skandály sportovní historie. Příklad? Na paralympiádě 2000 reprezentovalo Španělsko v týmu mentálně postižených basketbalistů celkem deset vysokoškoláků. Není divu, že vyhráli celou soutěž.
Na šampionátu Maradona vyhořel. Pouze v jednom utkání, s nešťastnými Maďary, předvedl, co umí, jinak nabízel jenom záblesky. Byl ještě mladý, nevyzrálý, přitom ostře sledovaný. Navíc neměl zkušenosti s evropskými protihráči, kteří po něm tvrdě šli. Italové ho téměř zmasakrovali. Nakonec Diego ztratil nervy, v utkání s Brazílií složil protihráče jako v zápase kung-fu a s červenou kartou odkráčel ze hřiště.
Konec snu o velkém fotbalistovi? Ale kdeže. Vzápětí Maradona přestoupil do Barcelony. V roce 1984 pak přišla zpráva o senzačním přestupu do průměrného týmu Neapole. Na stadionu a v ulicích ho vítaly tisíce poblázněných fanoušků.
Začala Maradonova nejslavnější éra, jeho vyzdvižení na fotbalový trůn, jeho zbožštění. Když se podíváte na jeho vrcholná čísla v Neapoli, jste ohromeni. Schválně píšu čísla, skutečně to vypadá jako cirkusová, předem nacvičená vystoupení, při nichž má každý přesně určenou roli. Ty, Diego, poběžíš s míčem až do brány, případně, když se ti nebude chtít, přehodíš z dvaceti metrů obloučkem brankáře. A ty, ty a ty, vy tři budete stát tady, a až se Maradona rozeběhne, uvolníte mu cestu a necháte ho běžet. Jasné?
V hlavní roli MaradonaNarodil se v roce 1960 v Buenos Aires. S Argentinou zvítězil na mistrovství světa hráčů do 20 let v roce 1979 a poté v týmu dospělých v letech 1986 a 1990. Hrál za kluby Argentinos Juniors, CA Boca Juniors, FC Barcelona, SSC Neapol, Sevilla FC, CA Newells Old Boys, CA Boca Juniors. Poslední klubové utkání odehrál v roce 1997. V současnosti trénuje tým Al-Fudžajra. Jeho život je jako filmový příběh. Dokument, který jeho fotbalové i životní eskapády shrnuje, jde teď do kin. Jmenuje se prostě Diego Maradona, natočil ho režisér Asif Kapadia. |
Ovšem, bohužel, zároveň se blížil pád. Nebyl fotbalistou jako ostatní, byť i ti nejslavnější. Byl úplně jiný. Hrál si svůj fotbal, plný úžasných akcí, kliček a gólů, žil si svůj život, plný divokých večírků, orgií, drog a mafiánských kumpánů. V Neapoli byl králem, v Argentině rovněž.
Boží ruka
Zpátky do Mexika 1986, na ten legendární šampionát. Maradona byl u všech rozhodujících akcí Argentiny, střílel góly i na ně přihrával. Navíc když jste se na ty zápasy dívali, získali jste pocit, že si na hřišti skutečně dělá, co chce. Nešlo mu vzít míč.
Jak byl menší a zavalitější, měl zřejmě zvláštní stabilitu, která mu umožňovala procházet přes dva tři protivníky, jako by tam ani nebyli. Šel proti nim a vám prolétlo hlavou: Co blázníš, tam nemůže projít ani bez míče, natož s ním. Jenže on se mezi nimi nějak proháčkoval, obhodil si je a běžel k bráně. Přitom míč kontroloval pouze levačkou, pravou nohu nepoužíval.
Nelze vzpomínat na Mexiko 1986 a nezmínit jeden z nejpamátnějších zápasů všech dob. Čtvrtfinále Argentina – Anglie. Atmosféra vybičovaná tím, že čtyři roky předtím se Argentina a Velká Británie střetly o Falklandské ostrovy a tato válka skončila britským vítězstvím. Ve fotbale Argentina vyhrála 2:1, oba góly dal samozřejmě Maradona. Ale jaké to byly góly!
Nejprve šel do souboje s brankářem a míč k úžasu všech skončil v bráně. Opakované záběry ukázaly, že Maradona hrál rukou. To mu ovšem nijak nebránilo, aby bouřlivě oslavoval. Fanoušci se ještě nestačili vzpamatovat z toho, co viděli, uběhly jen čtyři minuty a Maradona předvedl něco úchvatného. Vzal si míč na vlastní polovině, obešel čtyři anglické hráče, obešel i brankáře a poslal míč do brány.
A lidé na celém světě si s tím nevěděli rady. Je to gauner, podvodník, lhář? Nebo génius, jemuž není rovno? Obojí? Zvláštní na tom bylo, že obě akce šly tak rychle za sebou. Pamatuju si, že jsem byl u televize jako omráčený. Taková lumpárna! Taková nádhera! Co je víc?
Gangsterka o Diegovi: jak Maradonu začala ničit vlastní sláva Přes třicet let ty záběry nikdo neviděl. Zůstaly schované na páskách starých kazet, v zaprášených krabicích, dávno zapomenuté. Jen pár lidí tušilo, jaký se v nich skrývá poklad. Pět set hodin strávili v 80. letech kameramani Juan Laburu a Gino Martucci natáčením Diega Maradony, argentinského fotbalového boha. |
Nebyl by to Maradona, aby do onoho ostrého koktejlu ještě něco nepřihodil. Když byl dotázán, jestli hrál rukou, odpověděl po svém: „Byla to trochu Maradonova hlava a trochu ruka boží.“
Jeho ctitelé byli ještě nadšenější, jeho odpůrci, především Angličané, ještě podrážděnější. Každopádně tento výrok, pronesený před 33 lety, si žije svým vlastním životem. Zná ho kdekdo, má své vlastní heslo na Wikipedii, dodnes se cituje. Můžete Maradonu nenávidět, ale nemůžete mu upřít, že má ojedinělý dar. Kdo by tohle dokázal vymyslet?
Co by udělal Pelé?
Samozřejmě se Maradona okamžitě začal, jak se to ostatně dělá už skoro čtyřicet let, srovnávat s vyhlášeným rytířem Pelém. Ten by to nikdy neudělal, zaznělo hned po zápase s Anglií. Jistě, Pelé byl naprostý opak Maradony. Vzor sportovce, ctitel fair play, slovo proti němu nikdo nikdy neřekl, kdepak nějaký skandál.
Ovšem víte, co je zvláštní? Zrovna před několika dny jsem si znovu pouštěl proslavené utkání z roku 1970 Brazílie – Anglie. A Pelé, ten vyhlášený gentleman, si tam až nechutně zkoušel vykoledovat penaltu. Obránce se o něj sotva otřel – a Pelé skáče šipku jako do rybníka. Úplně stejně jako dnešní simulanti Neymar a spol. Pravda, jeden rozdíl zde je. Když rozhodčí nepískal, Pelé nekřičel, nemáchal rukama, nebušil pěstí do trávníku. Klidně vstal, se soupeřem se přátelsky objal a lidé mu ještě zatleskali.
Ovšem co kdyby rozhodčí penaltu nařídil? Myslíte si, že by k němu Pelé přišel a řekl: „Pane rozhodčí, to jste se spletl, kdepak faul, já to jenom nafilmoval.“
Maradonu nehájím. Ale neumím si představit, jaký tlak cítili reprezentanti Argentiny, když nastupovali proti satanovi, arcinepříteli Anglii. Možná je gól, kdy Angličané bezmocně zuřili, potěšil úplně nejvíc. To máte za Falklandy!
A ještě jedna příhoda s Maradonou. Před mistrovstvím světa 1994, kdy už ho měli všichni za vyřízeného, se dal do kupy. Začal trénovat, zhubl, zkrátka udělal všechno pro to, aby mohl ještě jednou reprezentovat.
A zahájil famózně, proti Řecku dal nádherný gól. Mnozí si asi pamatují, co se stalo potom. Maradona běžel jako smyslů zbavený proti kameře, která stála vedle hřiště, a řval nepříčetně přímo do ní. To už nebyla obyčejná radost z gólu. Nejspíš jsem nebyl sám, koho napadlo: Kolik toho v sobě má?
Taky ano. Za několik dní byl Maradona vyloučen z turnaje za doping.
Zkrátka, je toho dost na jednoho člověka. Ale na film se určitě půjdu podívat. Nejsem Maradonův fanatický fanoušek, ale zažil jsem ho, byť jen u televize, v životní formě a uhranul mě navěky. Jak jsem to psal na začátku? Je to zkrátka Maradona.
