Celý příběh začíná u japonského generála Tomojukiho Jamašity. Za druhé světová války byl velitelem 25. armády, pokořitelem Thajska a Malajsie, dobyvatelem Singapuru. Přezdívalo se mu „Řezník z Manily“ a „Malajský tygr“, protože jím vedená vojska byla nechvalně proslulá jak nekompromisním prostupem nepřátelskými obrannými liniemi, tak i následnými masakry zajatců a civilních obyvatel. Na porobených územích vládl železnou rukou, tisíce lidí odsoudil k smrti a ještě více odvelel k neméně vražedným nuceným pracím. A pochopitelně, jak se ve výbojné válce na území nepřítele sluší a patří, po celou dobu shromažďoval a zajišťoval nejrůznější cennosti.
Bylo jedno, zda se jednalo cenné papíry ve velkém bankovním domě nebo pozlacenou střechu buddhistického chrámu. Důkladným záborům podléhaly všechny hodnotné věci na okupovaných územích. Japonská tajná služba a speciální oddíly určené ke sběru zlata pracovaly čistě a metodicky.
Jamašita byl především válečník a plundrování dobytých zemí nebylo důsledkem nějaké sběratelské vášně. Jednal na přímý pokyn japonského dvora a generality a především pak bratra císaře Hirohita, prince Jasuhita Čičibu. To on měl na starost „správu a vytěžení místních zdrojů“ a k tomuto účelu pravděpodobně byla založena i částečně utajená organizace Kin no yuri (Zlatá lilie), o které ještě uslyšíme.
Jamašita jen zajišťoval vyhledání, konfiskaci a svoz cenností do hlídaných skladů. Tady už ale skutečnost naráží na mantinel vyprávěné legendy. Nikdo totiž vlastně neví, kolik zlata se mu podařilo shromáždit.
Téměř mýtická Zlatá flotila
Různé zdroje hovoří o dvou, jiné ale až o čtyřech tisících tun. Jen 800 tun mělo pocházet z buddhistických klášterů v Thajsku, ale tento odhad nemá žádný solidní základ. Není také důvod si myslet, že nakradené cennosti odpočívaly celou válku pohromadě na jednom místě, nebo že se je už v průběhu vřavy nepodařilo utratit za nákupy vojenského materiálu a surovin.
Jisté je jen to, že oddíly vojáků podléhající Jamašitově velení na území zotročených států cíleně prováděly zábory cenností, které se opakovaly všude, kam jeho vojska dorazila. Tak vznikl částečně uvěřitelný příběh o Zlaté flotile, která údajně převážela z jednotlivých zemí a ostrovů naloupené cennosti, vysávala nově získaná území a nad shromážděným zlatem držela stráž. Jenže onen příběh by byl uvěřitelný v roce 1942, kdy mělo Japonsko vítězství v Tichomoří na dosah. O dvě léta později už byla situace výrazně jiná.
„Vlastně už v roce 1943 ztratili Japonci kontrolu nad mořem i vzdušným prostorem,“ podotýká Ricardo Jose, univerzitní historik z filipínského Quezonu, „a jakákoliv přeprava cenin po moři se pro ně stala značně riskantní.“ Představa jediného, byť dobře ozbrojeného lodního konvoje, který sám veze veškerou kořist, je přinejmenším zjednodušující a neodráží realitu druhé světové války. „Převážet jednorázově takové množství zlata by nedávalo smysl. Ještě tak uložit je na pevnině, na ́bezpečných územích ́, řekněme v Tchaj-wanu nebo v Číně,“ říká Jose.
Generál Jamašita (zády k fotoaparátu, uprostřed) vyjednává podmínky japonské kapitulace na Filipínách, rok 1945.
Komisi, která Jamašitu soudila, tvořili generálové Handwerk, Bullens, Donovan, Reynolds a Lester.
Jenže podle legendy mělo veškeré zlato zamířit spolu s generálem Jamašitou a ze zbytků bojeschopného mužstva poslepovanou 14. oblastní armádou na Filipíny, které měla flotila bránit do posledního dechu. „Proč by je vlastně měli vézt směrem k nepříteli, na území, o němž věděli, že je od Japonska daleko a že z něj poklad nebudou moci odvézt?“ nahlodává legendy Jose.
Poklad, který hledají všichni
Japonci na Filipíny dorazili 10. října a už za deset dní se tu vylodily spojenecké mocnosti. Na velké manipulace s údajnými stovkami tun zlata tedy rozhodně nebylo moc času. Japonci vlastně stěží stačili vybudovat základní obranné linie, natož aby vytvořili plánovanou „plovoucí pevnost“. Ubránit sedm tisícovek jednotlivých ostrůvků Filipínské republiky nebyli schopni.
Proto Jamašita zavelel k ústupu. Stáhnul se s vojáky do hor a vedl odtud dlouhé vyčerpávající přepadové a zdržovací akce, jimiž na sebe vázal početné nepřátelské síly až do konce války. Japonci ji nevyhrají a Tomoyuki Jamašita dostane provaz. O zdůvodnění rozsudku, vykonaném 23. února 1946, se dodnes vedou spory. Prý to byl spíš akt pomsty než rozhodnutí spravedlivého válečného soudu. I proto příběh „příliš rychlého konce“ japonského generála zapadl do nejrůznějších spikleneckých teorií o zlatě.
Po válce se Filipíny vydávají svou vlastní cestou, plnou revolucí, povstání a občanských nepokojů. Moci se ujímá diktátor Ferdinand Marcos. I on na ukrytý poklad věří. Údajně též emisaři tajuplné Zlaté lilie. Ti totiž mají reprezentovat pozůstatky kulturní a vojenské elity Japonska a doufat, že s pomocí vyzvednutého zlata budou moci vybudovat Nové Japonsko.
Legenda o zlatě pak žije vlastním životem. Pátrat po něm mají agenti Ústřední zpravodajské služby CIA, aby získali finance pro vedení utajených operací v průběhu studené války. Zájem o ně měla mít i zločinecká organizace yakuza, protože se několik japonských vojáků z Jamašitova zlatého oddílu počítalo mezi její členy. Filipíny jako by se hemžily urputnými hledači Jamašitova pokladu, kteří si jdou navzájem po krku.
Případ zlatého BuddhyRogelio Roxas pátral po pokladu na vlastní pěst a věděl prý něco, co mu dávalo značný náskok: znal syna vysloužilého japonského vojáka, „hlídače“ pokladu, a tudíž i přesnou lokaci jedné ze štol. V roce 1971 narazil během několika dní kopání na torzo vydřeveného tunelu, uvnitř kterého se nacházely zbytky bajonetů, japonských uniforem a zavalené kosterní pozůstatky posledních strážců. A také bedny plné zlatých cihel, platinové pruty, diamanty. Aby mohl poklad odvézt z ostrova, potřeboval kapitál. Jenže jeho snaha odprodat jednu zlatou sošku Buddhy nedopadla dobře. Nastrčeným kupujícím byl totiž bratranec filipínského diktátora Marcose. Roxas skončil ve vězení, ze kterého uprchl až po roce. Filipíny tajně opustil a ukrýval se na Havajských ostrovech. Zde v roce 1986 u soudu oficiálně podává žalobu na již bývalého prezidenta Frederica Marcose. Předkládá důkaz v podobě své fotografie se zlatým bůžkem. Verdikt soudu ukládá bývalému prezidentovi vyplatit odškodné za Roxasovo nelegální věznění, ale historce o nalezeném Jamašitově pokladu nevěří. |
Diktátor Marcos měl údajně část uloupeného pokladu nalézt, respektive ho měl zabavit lovci pokladů jménem Rogelio Roxas (viz boxík vlevo). A ten na něm dokonce podíl soudně vymáhal. Samozřejmě neúspěšně. Zlato měli také nalézt i členové místního zbohatlického rodinného klanu Cojuangco.
Předseda filipínského Národního historického institutu Ambeth Ocampo říká jen tolik: „Za posledních padesát let tu Filipínci i cizinci utopili při hledání Jamašitova pokladu neskutečné množství času, peněz a energie. Překvapuje mě, že navzdory množství hledačů, použití sofistikované techniky, historických map a různých zaručených slovních svědectví prokazatelně nikdo nic nenašel. A přesto se pořád hledá dál.“
Folklórní kontext filipínského pokladu
Příběh o dobře schovaném Jamašitově zlatě dodržuje romantiku klasických dobrodružných filmů. O jeho existenci dodnes nepochybuje většina obyvatel filipínského souostroví, stejně jako stovky dalších hledačů pokladů ze zámoří.
Piers Kelly, lingvista a antropolog z Institutu Maxe Plancka, však staví tuto „víru“ do zcela jiného kontextu. „Dodnes jsou Filipíny cílem celých zástupů nelegálních hledačů, poškozujících zdejší archeologická naleziště a památky ve snaze cosi nalézt. A já pro ně bohužel nemám žádné dobré zprávy,“ říká Kelly, který se soustředí na tamní folkloristiku a dokumentaci lidových vyprávění. „Báje o skrytých pokladech tu kolují prakticky nepřetržitě od počátků devatenáctého století. Tradují se zkazky o uschovaných zlatých zvonech z křesťanských kostelů, o bezpečně pod zem uložených rezervách stříbrných mincí, o zlatých prutech v jeskyních. Myslím si, že příběh o Jamašitově zlatě je jen přímým pokračováním tohoto lidového vypravěčského folklóru, jehož kořeny se táhnou daleko před období druhé světové války.“
Kelly podrobil jednotlivé variace vyprávění o filipínských pokladech časové analýze a dospěl k jednoznačnému závěru. Popularita oněch příběhů podle něj vždy výrazně narůstá v časech válek či krizí. „Podobné legendy tu byly vždycky, ale celonárodní pozornosti se jim dostává až v období nedostatku. Zdá se, že tento příslib budoucího bohatství místním zvyšuje morálku,“ shrnuje Kelly.
Usuzuje navíc, že vyprávění o ukrytých pokladech nedozírné ceny pravděpodobně pomáhalo místním s výkladem reality extrémní ekonomické nerovnováhy, ve které žili a žijí. „Jak jinak si vysvětlit, že soused je neskutečně zámožný a my přitom nemáme co do úst? Jistě je to proto, že nalezl jeden z takových pokladů!“ líčí Kelly.
Imaginární miliardy ve zlatě dávají také jisté vysvětlení faktu, kam se poděly všechny peníze ze státní kasy. „Přežití historické pohádkové legendy v dnešním globálním světě je také otázkou národní hrdosti Filipínců, kteří si tak mohou kompenzovat svůj pocit ekonomické nedostatečnosti,“ uzavírá Kelly. „S pocitem, že se jednou podaří zlato, nastřádané v časech prosperity a ztracené během válečné krize, nalézt, pomáhá lidem překonat dny mezi současností a budoucí zlatou érou.“
