O ocenění s fotkou akrobatické letky Red Bull Flying Bulls jste se dozvěděl skutečně až na poslední chvíli?
Až do vyhlášení vůbec nic nevíte. Padesát nejlepších fotek je vystaveno na obřích panelech o velikosti dva krát dva metry. Ta výstava pak putuje tři roky po celém světě. K vyhlášení vítězů dojde až na slavnostním večeru.
Podívejte se na fota Dana Vojtěchai s autorovými komentáři     |
Jaký je to pocit?
Ke konci ukážou pět finálových fotek. Pokud je mezi nimi i vaše, už jste docela napnutý. Pak už to jde rychle. Lidi tleskají, jdete na pódium, musíte k tomu něco říct, to už je trochu horší. (smích).
Vy jste prakticky hned po večírku vyrazil na Havaj. S jakým cílem?
Jel jsem fotit v rámci havajského Iron Mana. V neskutečném vedru se čtyři kilometry plave, 180 kilometrů jede na kole a 42,5 kilometru běží. Usmyslel jsem si, že nafotím portréty sportovců na velkoformátový foťák Linhof Master Technik 5. Je to asi třicet let starý aparát na polaroidy, takže trochu oldschool.
Proč zrovna ten?
Ten postup je technicky složitý, na focení jsem měl přitom vždy jen jeden pokus. Patnáct minut. A když se to nepovede, nemáte nic. Souznělo to ale se závodem samotným, i on je obtížný.
Musel jste si sportovce domluvit předem, nebo jste je lovil až na místě?
Měl jsem seznam deseti lidí, které jsem chtěl fotit. Snažil jsem se je nakontaktovat předem, ale bylo to dost těžké. Všichni jsou před závodem v tréninkovém režimu a tohle je poslední věc, kterou chtěli dělat.
Jak to dopadlo?
Většinou se to povedlo. Bylo znát, že je to trochu otravovalo. Jenže pak jsem přišel s tím obřím foťákem a viděli, že je to těžké a že se u toho děsně potím a snažím, a postupně roztávali. Pak jsem sloupnul polaroid, ukázal jim ho a všichni byli úplně nadšení. Sami od sebe mi pak psali e-maily, kdy budou mít volno, že bychom udělali ještě další fotky. Hotové snímky bych rád vystavil a polaroidy podepsané sportovci bychom mohli vydražit v nějaké dobročinné aukci.
Automaty neberu
Vraťme se ještě k soutěži Red Bull Illume. Vy jste se do ní nepřihlásil poprvé, ne?
Fotky jsem do ní posílal již potřetí. Hned poprvé mi dali snímek do závěrečné souborné fotoknihy, což byl pro mě super úspěch. Podruhé, před třemi lety, se mi povedlo vyhrát kategorii Nová kreativita s ateliérovu fotkou českého bikera Tomáše Slavíka a letos jsem dostal první cenu v kategorii Sekvence.
Kirill Kotsegarov na trati Iron Mana.
A takto zachytil Dan Vojtěch Kirilla Kotsegarova portrétně.
Jak onu sekvenci vytváříte? Mám pocit, že dnes už ji přece umí smontovat i aplikace v mobilech, je to tak?
Existují automatické systémy, já však dělám sekvence vždycky ručně. Automaty to umí docela dobře, ale i když ruční skládání může trvat klidně i hodiny, mě baví u toho sedět. Užívám si to a výsledek je přirozeně kvalitnější.
Poradíte čtenářům, jak si udělat pěknou sportovní sekvenci, třeba až letos v zimě pojedou na lyže?
Na dobrou sekvenci budou potřebovat foťák se schopností dělat tři až pět snímků za vteřinu. K tomu, aby se vám během snímání pohybujícího sportovce nepohnulo pozadí, doporučuji fotit ze stativu nebo alespoň z položeného batohu nebo z kamene. Taky je lepší fotit trochu z odstupu na delší objektiv. Programy na automatické skládání si s takovými vstupními fotkami poradí mnohem jednodušeji. Sekvenci si můžete složit i ručně ve Photoshopu, ale to už chce trochu znalostí.
Vaše předchozí oceněná fotka byla z kategorie Nová kreativita. Takže spíše umělecká než sportovní. Čím vám je blízká?
Sportem se bavím. Mám pocit, že například při focení sportovce na stadionu odvede víc práce sám sportovec a já se u toho nemůžu až tak vyjádřit tvůrčím způsobem. Proto si dělám výlety, snažím se vymýšlet projekty, kdy jsou sportovci v trochu jiných situacích, než je běžně vídáme. Díky tomu ukazujeme jejich sport z trochu jiné stránky a nebereme ho tak vážně.
Vynesla vám letošní cena či rovnou slavnostní večer nějakou pracovní nabídku?
Konkrétní nabídka nepadla. Ale pokecáte s porotci, sponzory, s ostatními fotografy. Uděláte si kontakty do budoucna, spousta zajímavých lidí ví, jak vypadáte a jak se s vámi jedná.
Z České republiky letěli letos do Chicaga hned tři fotografové. Je to velký úspěch?
Rozhodně jsme neudělali ostudu. Na to, jak obtížné je v Česku živit se focením, je to podle mě super výsledek. Je skvělé, že lidi nerezignovali, pořád se snaží a lidem se to líbí. Je to dobrý signál i pro všechny ostatní. Češi, foťte!
