Jednou z jejích posledních zastávek bylo vídeňské MuseumsQuartier, show Red Bull Flying Bach tam diváky fascinovala pět dní za sebou. Na pětatřicetiletých Bennym Kimotovi a Lil Rockovi i o čtyři roky starším Mikelu Rosemannovi bylo vyčerpání znát. Stačilo se však zeptat, jak na jejich masově vyprodávanou show reaguje scéna, z níž breakdance vzešel, a únavu vystřídalo zapálení.
Pět dní tance v kuse. Jak se s tím vypořádáváte po fyzické stránce?
Benny: Je to vážně hodně náročné. Většinou máme tak tři představení za sebou, u vás v Praze budeme mít dvě, což je nejvíc na pohodu. Pět show za sebou je vyčerpávajících, i proto každý z nás musí během těch pár dní několikrát za fyzioterapeutem. Toho si vozíme všude vlastního. Už zná nás, naše těla i svaly a ví, kam sáhnout, aby nás zase začaly poslouchat.
Stíháte s tímto zápřahem vůbec ještě normálně trénovat? Kdy jste měli naposledy společný trénink?
Benny: Když jsme na tour, kromě představení trénujeme několik hodin denně. Společných tréninků ale máme málo. Ačkoli všichni děláme breakdance, každý z nás se specializuje na něco jiného. Někdo dělá powermoves, druhý je profík na popping, v týmu máme i jednu baletku. Takže každý se při trénování soustředí na to svoje.
Breakdance/B-boyingB-boying je akrobatické bezkontaktní tancování, v Česku známé jako breakdance. Je součástí hip-hopové kultury, původ má v 70. letech v ulicích newyorské čtvrti Bronx. Power moves jsou silové pohybové prvky b-boyingu, které mají základ v gymnastických cvicích. Popping je styl, jehož základem je razantní střídání rychlých kontrakcí a uvolnění těla. |
Co je při tour nejtěžší právě pro vás? Máte během představení figuru, kterou ne a ne vypilovat?
Benny: Pro mě osobně je nejobtížnější dýchání. Mám v show několik sól. Udýchat jedno dá dost zabrat, natož když jich mám víc.
Jak probíhá společná příprava na vystoupení?
Mikel: Flying Steps teď mají asi třicet pět tanečníků, kteří se během turné různě alternují. Ne všichni ale bydlí v Berlíně. Takže každý piluje sám svým vlastním tempem, ale většinou trénujeme klidně i šest hodin denně. Já osobně takhle funguju už přes dvacet let. A jestli moji kolegové opravdu cvičí, to nehlídám. Pokud se na to vykašlou, je to na pódiu znát. Nejen pro ně samotné, když nemají dostatečnou fyzičku, ale taky pro diváky.
V Praze budete tancovat v Hudebním divadle v Karlíně, kam se vejde ani ne tisícovka lidí. Je pro vás lepší vystupovat v menších, nebo větších prostorech?
Benny: Do světa vozíme i opravdu velkou, produkčně náročnou show Red Bull Flying Illusion, kde míváme v publiku i přes pět tisíc lidí. Když ale vystupujeme v menším divadle, jako je třeba tohle pražské, celé vystoupení má až rodinný nádech. Lidi nás mohou vidět a cítit. Vidí, jak vypadáme, jaké máme výrazy a jak bojujeme. Vidí, že tancem v tu chvíli žijeme.
Pomáháme hiphopu i klasice
Představení Red Bull Flying Bach vyprodává koncertní haly po celém světě a má jasně daný scénář. Breakdance je přitom uměním ulice, kde si každý dělá, co chce. Jak scéna na koncept reaguje?
Benny: Je mi úplně jedno, jestli mi někdo vyčítá, že je naše show mainstreamová. Kdo měl před dvaceti lety ty koule, vykašlat se na práci i školu a tancovat? Já jsem se vzdal na začátku devadesátých let úplně všeho, abych mohl naplno tancovat a vrátit hiphopové kultuře aspoň část z toho, co mi dala. Dlouhou dobu jsme i s dalšími kluky z Flying Steps vyžívali s jedním kebabem na den. Ráno jsme si dali jednu půlku, večer druhou a mezitím jsme tancovali a chtěli v tom být nejlepší.
Nechci rýpat, ale co tedy přináší tahle show hiphopové kultuře?
Mikel: Spousta lidí si hiphopery představuje jako gangstery, kteří se nechovají hezky k ženám nebo fetují. Ale taková naše kultura fakt není a díky Red Bull Flying Bach máme možnost ji ukázat ve správném světle. Už přes dvacet let trénujeme i šest hodin denně a díky tvrdé dřině a aktivitám, které děláme, se pro b-boys začínají otevírat dveře po celém světě. Mnoho z našich kolegů začíná například dostávat víc práce.
Flying StepsTaneční skupina pocházející z berlínské čtvrti Kreuzberg vznikla v roce 1993. Ze čtyř původních členů se rozrostla na pětytřicet. Její členové jsou profesionálové, kteří sklízí na taneční scéně úspěchy po celém světě. V Berlíně provozují vlastní taneční školu Flying Steps, která má víc než tisíc studentů. V roce 2010 vytvořili show, která spojuje svět vážné hudby s moderním tanečním stylem b-boying. Projekt neustále vyprodává haly po celém světě, teď se po čtyřech letech vrací do České republiky. Představí se 23. a 24. září v Praze a 1. října v Ostravě. |
Dostal se k vám nějaký konkrétní příběh, kdy mělo vaše tancování fakt reálný vliv na něčí život?
Lil Rock: Jo! Kromě Flying Bacha děláme stovky dalších aktivit. Třeba na přelomu tisíciletí jsme točili klipy pro německou hudební televizi. Hejtři nám vyčítali, že se komerčně zaprodáváme. Nicméně v té době se jeden mladý kluk z Lotyšska dostal do ošklivé dopravní nehody, doktoři mu tvrdili, že už nebude nikdy moct chodit. On v nemocnici sledoval naše klipy a tak ho to inspirovalo, že si řekl: „Tohle je můj sen, tohle budu jednou dělat.“ A doopravdy, po několika měsících v nemocnici začal chodit a pak i tancovat. Když jsem dělal v Lotyšsku porotce v soutěži Red Bull BC One Cypher, odchytl si mě a pozval mě na panáka. Jako díky za to, že dokázal změnit svůj osud a že patří k tamějším nejlepším b-boys.
Mluvíte o tom, že se odvděčujete hiphopové kultuře. Máte však pocit, že svým představením pomáháte zároveň naopak i mnohem starší, klasické hudbě?
Mikel: Jasně. Když jsme se show začínali, uvědomili jsme si, že máme v publiku lidi všech generací. Že v něm sedí prarodiče se svými vnuky, kteří by na samotnou hiphopovou show nikdy nešli. A když nás vidí, řeknou si, vždyť to nejsou jen floutci, co celé dni nic pořádného neudělají. Vidí, že vážnou hudbu hluboce respektujeme. A naopak hiphopeři si leckdy uvědomí, že klasika se k tanci hodí možná víc než elektronické beaty.
A vás osobně vážná hudba baví? Neumím představit, že bych ze sebe měla vydávat to nejlepší na muziku, která mi nic neříká...
Lil Rock: Když jsem začínal tancovat, samozřejmě jsem jel jen na pořádné beaty. Od doby, co tancuju ve Flying Bach, ale poslouchám hrozně moc klasiky. Nejen Bacha, ale i další skladatele, chodím na opery, na koncerty. Teď už rozumím struktuře i hloubce vážné hudby a jejím emocím. Ale pořád je pro mě výzvou na ni tancovat. Pořád je, co se učit a objevovat.
