Hned na první pohled je jasné, že toto není běžné muzeum. Přestože jsou v prostorných místnostech vystaveny desítky obrazů, soch a dalších artefaktů, z mnoha z nich dýchá podivná, místy strašidelná či zneklidňující atmosféra. Některé obrazy jsou poněkud infantilní, třeba jako mozaika dvaceti miniaturních krav, další připomínají pouťové atrakce z panoptika hrůzy. A o kousek dál na vás vybafne maska s očima a nosem vytvořenými ze šnečích ulit, aby ji vystřídala tak trochu warholovská koláž zaplněná hlavněmi pušek. Sakra, co to je?
Závist Salvadora Dalího
Náhodný návštěvník by se právě v této chvíli otočil na podpatku a kvapně opustil muzeum, zvlášť když by si u vystavených děl přečetl příběhy jejich autorů. Dvě třetiny z těchto kumštýřů tvořily v blázinci, zbývající třetina zase ve vězení. Sem tam narazíte na vraha, občas je autorem sexuální deviant. Je to zvláštní parta samorostů, s nimiž by asi nikdo nechtěl trávit dovolenou.
Ale pozor, tím vůbec nechceme říct, že by tohle muzeum nestálo za návštěvu. Naopak. Mnoho vystavených exponátů vyzařuje zvláštní, uhrančivou atmosféru a nutí nás k zamyšlení, jak odlišné muže být vnímání světa a reality u lidí, kteří se výrazně odlišují od normálu. A ještě jedna vsuvka, z pohledu Art Brut jsou díla Salvadora Dalího jen uměleckou pózou. Pokud existuje skutečný surrealismus, najdete ho v tomto muzeu, jehož tvůrcem a duchovním otcem je známý výtvarník Jean Dubuffet.
Umělecká škola? Zbytečné
Jean Dubuffet se k uměleckým výtvorům bláznů a zločinců dostal vlastně náhodou. Francouzský malíř narozený v roce 1901 byl vždycky zastáncem vlastních uměleckých cest, které jdou mimo oficiální akademické kruhy. Ostatně když jako sedmnáctiletý přišel do Paříže studovat malířství, vydržel na akademii pouhých šest měsíců.
Další léta se vzdělával sám, ale nakonec podlehl umělecké deziluzi, pověsil malování na hřebíček a vrátil se do rodného města, kde se zapojil do rodinného obchodu s vínem. K umění se vrátil téměř po dvaceti letech v době druhé světové války, kdy ho zaujalo africké umění a etnografie.
Klenoty z blázinců
A pak přišel rok 1945 a osudová cesta do Švýcarska, kam se Dubuffet vypravil na pozvání švýcarského turistického úřadu s dalšími francouzskými umělci. V Ženevě se setkal s ředitelem etnografického muzea, který mu představil svého přítele doktora Ladama, psychiatra, jenž byl patnáct let ředitelem blázince.
A ten francouzskému umělci ukázal svou soukromou sbírku obrazů a nejrůznějších uměleckých artefaktů, které vytvořili jeho svěřenci. Dubuffet byl nadšen, neboť v té chvíli, tak to cítil, objevil skutečné umění. Ladame mu zařídil návštěvu dalších ústavů a Dubuffet začal postupně odhalovat a shromažďovat díla asi nejpodivnější „umělecké skupiny“, která na světě kdy vznikla. V roce 1949 se Dubuffet rozhodl představit svou sbírku šíleného umění veřejnosti, když vybral 150 nejzajímavější obrazů pro dnes již legendární pařížskou výstavu.
Umění bez cenzury
Revoluční galerijní počin podpořil také jeho bonmot: „I když jsou autoři obrazů šílení, umění samo o sobě šílené být nemůže. Ale může vás šokovat.“ A také že šokovalo. Dubeffet začal používat termín Art Brut, což je možné přeložit jako syrové umění, v anglicky mluvícím světě se vžil termín umění outsiderů.
Výrazně barevný svět Gastona Dufa
V obou případech je to umění solitérů žijících na okraji společnosti, kteří nemají žádné umělecké vzdělání. Je to spontánní umělecký projev, který většinou není korigovaný rozumem a vychází pouze z čiré potřeby tvořit. K tomu Dubuffet dodával, že každý umělec musí být tak trochu šílený, ale jen toto je umění těch pravých šílenců. Umění, které vytrysklo ze své podstaty, ničím nesvázané a svobodné. Umění bez cenzury.
Největší sbírka na světě
Proto Jean Dubuffet často mluvil o reálném či skutečném umění, případně o umění čistých duší. Neboť veškeré oficiální umění je svázané autorovou autocenzurou (a ovlivněno jak vzděláním, tak třeba odsudky profesorů či kritiků), kdežto blázni tvoří bez jakýchkoliv zábran. I díky tomu mnoho jejich obrazů připomíná dětské kresby či dětský svět fantazie, protože jsou výsledkem čiré, nezkažené a ničím neomezené kreativity.
Muzeum v Lausanne se stará o největší sbírku Art Brut na světě. Vystaveno je jen několik set objektů, ale celkový počet uměleckých děl uložených v depozitáři se pohybuje kolem šedesáti tisíc, přičemž pět tisíc exponátů pochází z původní sbírky Jeana Dubuffeta. Městu Lausanne ji věnoval před 40 lety, Paříž tehdy neměla zájem. Každoročně muzeum navštíví zhruba 40 tisíc lidí.
Bohaté barvy, chmurné vize
Jednotlivé exponáty je těžko vybírat, za prohlídku stojí celé muzeum. Ale přece jen pár tipů nabídneme. Zaujmou nádherné barevné kompozice Martina Copenauta, který byl stižen Downovým syndromem. Překvapí tajemné vize Gastona Dufa, jenž byl umístěn do blázince po opakovaných pokusech o sebevraždu. A velmi působivé jsou také originální tváře Teda Gordona. Téměř hororová atmosféra naopak dýchá z obrazů Guillaume Pujolla, který byl internován v blázinci po pokusu o vraždu manželky.
Tisíc dolarů za fotku tichého bláznaMiroslav Tichý. Jeden z nejpodivuhodnějších českých umělců dvacátého století téměř nevytáhl paty z Kyjova. Svět si ho však našel a jeho fotografie dnes patří k nejoriginálnějším dílům uměleckých outsiderů. Tichý byl vlastně voyeur, bláznivý samotář, který po celý svůj život šmíroval dívky a ženy. A nejen to, také je fotil, byť používal ty nejpodivnější fotoaparáty, jaké si můžeme představit. A když zrovna nefotil, trávil čas v blázinci, kam ho komunistický režim opakovaně zavíral.   Narodil se v roce 1926 v moravské vesničce, ale od čtyř let až do smrti žil v Kyjově. Stále ve stejném domě, kde s rodiči vyrůstal a kde se rozhodl studovat umění. Po válce nastoupil do Prahy na akademii, ale dlouho zde nevydržel. Únorový komunistický převrat a následující události u něj vyvolaly psychickou krizi. Tichý se zhroutil, opustil školu a skončil v psychiatrické léčebně v Opavě. Když ho lékaři dali dohromady, vrátil se k rodičům do Kyjova. Ještě zkoušel chvíli malovat, ale brzy pro něj obrazy ztratily význam, stejně jako spousta dalších věcí. Nedbal na hygienu, chodil stále v jednom oblečení a jediné, co ho dokázalo rozptýlit, byl alkohol. Jinak žil skromně, aby vyšel ze své zdravotní penze. A pak, jaksi mimochodem, objevil téma, které dalo jeho životu smysl. Ženy a jejich tajné portrétování. Tichý si začal sestavovat primitivní fotoaparáty. Často byly ze dřeva, za objektivy mu sloužily čočky z umělé hmoty. A těmito podivnými přístroji fotil ženy a dívky na ulicích v Kyjově, ale také třeba na plovárně. Ženy v plavkách, dívky ležící u vody, opalující se na louce. Doma si ze svých záběrů zvětšoval nejrůznější výřezy. Technicky nedokonalé snímky však mají zvláštní atmosféru a také lehký erotický náboj. Když Tichého dílo na konci 90. let objevil švýcarský umělec a psychiatr českého původu Roman Buxbaum, který ho zprostředkoval uměleckému světu, začaly unikátní fotografie žít vlastním životem. Tichého dílo se stalo námětem mnoha odborných diskusí, jeho vernisáže navštěvovaly celebrity a fotografie se prodávaly za tisíce dolarů. Tichý přitom žil izolován mimo veškerou tuto slávu, stále ve svém malém podivínském světě, v chudobě a bez vědomí o svém uměleckém úspěchu. Čím vlastně svět ohromil? Především jinakostí. Jeho dílo nejde zařadit, tak je unikátní a působivé. V křehkosti a naivitě se skrývá tajné kouzlo fotografií, které oslovily celý svět a jejichž popularita i díky šikovnému marketingu, založenému na příběhu tichého blázna, na počátku 21. století vylétla do závratných výšin. Miroslav Tichý zemřel v roce 2011. |
