Osmapadesátiletý ševcovský mistr Denis Mallard stojí v přízemí továrny v Earls Bartonu a rozhlíží se po regálech se stovkami rolí nejrůznějších kůží z Francie, Itálie a Německa.
„Toto je kůže z šest až devět měsíců starého telete, z ní šijeme boty nejčastěji. Je velice kvalitní, jedna stopa čtvereční (asi 0,1 metru čtverečního, tedy asi 30 krát 30 centimetrů) stojí deset eur,“ nechává mi Denis Mallard osahat světle hnědou kůži.
V místnosti vládne příjemné přítmí a prostupuje jí typická vůně kůže. Denis Mallard pracuje u Barker Shoes už čtyřicet let a o kůžích na boty dokáže vyprávět dlouhé hodiny. Ruční šití bot pro něj není jen zastaralá profese, ale vášeň a láska. A druh umění. „Jsme schopni vám ušít boty téměř z každé kůže, která vás napadne,“ vysvětluje ševcovský mistr a rozbaluje jednu roli za druhou: krokodýl, prase, jelen, kůň, koza, ovce a další.
Na mistrech, jako je Denis Mallard, továrna Barker Shoes stojí. Bez přehánění. V dnešní době už ani v Anglii není mnoho ševců, kteří by dokázali šít boty tradičním způsobem.
Denis musí každou přivezenou kůži osobně zkontrolovat. Nejdůležitější je samozřejmě kvalita: nesmí být popraskaná nebo jinak poškozená. Pokud je useň v pořádku, vydrží bota při správném ošetřování dlouhé roky.
„Víte, že tu visí i česká vlajka?“ ptá se Mallard a ukazuje na okno v pravém rohu místnosti, z něhož je před továrnou vidět stožár s několika vlajkami. Mezi nimi plápolá ve větru i ta česká. Visí tu na důkaz obchodu, který Barker Shoes před časem otevřel v pražské Havířské ulici.
Ráj pánských bot
Po důkladné prohlídce zamíří kůže starým železným výtahem do prvního patra do velké prosvětlené haly, které místní neřeknou jinak než „klikací“ pokoj. Je to velký úl, v němž „včely“ sedí za sebou u padesát let starých šicích strojů Singer a sešívají jednotlivé kůže k sobě. Tvoří tak svrchní část boty.
Ještě předtím však musí staří mistři v rohu haly nařezat kůži do přesných obrazců. U menších, luxusnějších sérií bot potřebuje tato práce hodně zručnosti a dlouhá léta praxe. Mistři totiž kůži vyřezávají ručně pomocí skalpelu. Vyrobí si k tomu šablonu ve tvaru oblého V a tu zdánlivě jednoduše obřežou. Ale každá chyba tu přijde draho: kůže na luxusnější série bot je totiž velmi drahá, proto může špatný řez vyjít na desítky i stovky eur.
„U větších sérií, kdy šijeme stovky až tisíce párů bot, si necháváme vyrobit řezací formu,“ popisuje Denis Mallard. Forma vypadá stejně jako ta na vánoční cukroví. Ševci ji přiloží ke kůži podobně jako kuchařky k těstu, zatíží a jednoduše z ní vyříznou požadovaný tvar.
Poté vezmou druhou formu a vytlačí do kůže nejrůznější ornamenty a vzory. Jako dírky do perníčků. Kousky pak putují ke švadlenám, které je sešijí k sobě, a vytvoří tak svrchní část boty. Hrany usní musí ještě zbrousit, aby byly přechody mezi kůžemi co nejhladší.
Na řadu přichází podrážka, kterou Barker Shoes vyrábí z kůží ze zadních částí telete (na ocasu, na zadku a kolem páteře). Aby byla podrážka pořádně pevná, používá se kůže v přírodní podobě, tedy neopracovaná a neořezaná. Z „odpadků“, tedy odřezků z podrážky, se pak vyrábějí třeba pásky.
Aby byla kůže na podrážku dostatečně kvalitní, musí se předtím dvanáct měsíců louhovat v dubovém roztoku, čímž se v ní uzavřou póry a více odolává vodě. Pořizovací částka takové kůže na jeden pár bot může být až 25 eur.
Jen mimochodem: je nemyslitelné, aby podešev byla z čehokoliv jiného než z kůže. A to kvůli zdraví nohy: kůže je nejen pohodlnější než umělé materiály, ale především je prodyšná a odvádí pot. Tím se na chodidle netvoří kožní onemocnění.
Podešev ševci vyříznou z plata kůže stejně jako kusy na svrchní část boty, tedy pomocí železné formy.
V tuto chvíli přichází jedna z nejdůležitějších částí výroby boty: na vrchní část podrážky (takzvanou stélku) ševci přilepí a následně přišijí rám, k němuž poté připevní svrchní část boty. Pokud v této části udělají chybu, může se bota rozlepovat.
A pak už přichází na řadu podpatek. „Máme jich čtyřicet druhů. Liší se kůží, vzorem, úpravou či hřebíčky. Ale opravdová věda je velikost podpatku. Když je příliš vysoký, špatně se pánům chodí a příliš si namáhají achilovky,“ vysvětluje mistr Mallard. Na část podpatku pak ševci nalepí kousek gumy, aby podrážka neklouzala a rychle se nesešlapala.
Hrubá bota je tak hotova. Ševci do ní upevní takzvané kopyto, kolem něhož pak kůži vytvarují. Postup je jednoduchý: botu postupně zahřívají, čímž se kůže tvaruje podle kopyta. Postupným ochlazováním poté tvrdne a získává svůj tvar.
Mistři svého oboru pak přitlučou svrchní část boty ke stélce, tu natřou korkovou pastou, připevní spodní část podrážky, podpatek a všechno to k sobě přišijí. A pak už přichází pro laika nudná, ale pro ševce klíčová část: bota se zabrušuje, leští, znovu brousí, opět leští, zase brousí, dokud nejsou tvar a lesk kůže ideální.
Na závěr se musí bota nabarvit. Před několika lety byly nejoblíbenější nejrůznější nablýskané odstíny, dnes se zákazníci rádi vracejí k tradiční barvě kůže, tedy nejčastěji k odstínům hnědé. Nejdříve se musí nabarvit podrážka a poté zatáhnout voskem, aby byla voděodolná. Pak se speciálním krémem barví zbytek boty. Jde o unikátní směs včelího vosku, parafínu, pigmentu a leštidla, jejíž recept firma úzkostlivě tají.
„Ještě tkaničky a bota je hotová,“ usmívá se Denis Mallard a přechází do skladu, kde je vyrovnáno kolem třiceti tisíc párů bot. Některé stojí 200 liber, jiné 300 a ty nejdražší třeba i tři tisíce liber. Záleží především na ceně kůže, z níž jsou ušity.
Po návštěvě Barker Shoes je jasné, že to není jen obyčejná továrna. Je to místo, kde člověk vstoupí do minulosti a kde ševci vzhlížejí k fotografii Arthura Barkera a jeho potomků, jejichž sen stvořil tento pánský ráj. Stojí to za vidění.
