Míváte při tom strach?
Výšky se bojím vždycky. Dělám nebezpečný sport, ale protože přesně vím, o čem dopad je, uvědomuju si, že nemůžu dělat chyby. Právě toto vědomí mi pomáhá dělat všechno správně. Nikdy nejdu nahoru s tím, že bych přemýšlel, co budu dělat večer, co si dám k večeři. Ne. Myslím na sto procent na skok, právě proto, že se bojím.
Letos jste v Barceloně získal titul ve skocích z extrémní výšky, které byly poprvé zařazeny na šampionát pod hlavičkou Mezinárodní federace vodních sportů FINA. Stal jste se tak prvním mistrem světa v této disciplíně. Dá se porovnat série Red Bull a mistrovství světa?
Obojí je úplně jiné. Cliff Diving víc odpouští, máte tam osm závodů a když si prožijete špatný víkend, můžete se z toho ještě otřepat a zakončit sezonu úspěšně. Na mistrovství světa je to teď a konec. Musíte skočit dobře dnes, jinak máte smůlu. Jste tam pod daleko větším tlakem a zkušenosti, které mám, se pak hodí. Série Red Bullu se koná každý rok, a když chcete uspět, máte těch možností víc, jenže mistrovství světa se koná jednou za dva roky. Když dokážete vyhrát jedno nebo druhé, pak to znamená, že patříte ke špičce.
Umíte vůbec na skoky nemyslet?
Když jsou závody, tak ne. S usínáním nemívám problém, protože po tréninku jsem utahaný, ale pak se třeba ve tři v noci vzbudím, otevřu oči a uvědomím si, že mě ráno čeká závod, a začnu přemýšlet. O skoku, o technice, srdce mi tluče. Hodinu myslím jen na závod. Ale asi je to normální, takový ten normální stres před startem.
Na mistrovství světa jste ho ukočíroval. Jaké je být mistrem světa?
Paráda, je to poprvé, co se náš sport dostal na mistrovství světa, a to je pro všechny vodní sporty vrchol, už to je paráda. A zvítězit? Nemohlo to být lepší. Naposledy jsem mistrovství světa vyhrál v roce 2000, představte si to, před čtrnácti lety. Teď je mi 38 a vítězit i v tomto věku je o něco složitější.
Proč ještě skáčete?
Je to zábava, opravdu. Je to pořád stejná zábava jako v době, kdy jsem začínal.
Kdy to bylo?
Když bylo mi deset, ale to jsem si skákal jen tak. Teď jsem sice přidal výšku, ale pocity jsou pořád stejné: mám radost z toho být ve vzduchu. Mohl bych to přirovnat k motorce, na které rád jezdím. O víkendu, když je hezky, na ni skočím a jedu se projet. Jen tak, nemám cíl, ale chci si užít jízdu, radovat se.
Při skocích je to stejné?
Jo, chci si to užívat. Když uvidím pěkné místo, řeknu si: Jo, tady bych si rád skočil. Závod je něco jiného, stres, trénink, očekávání, ale jinak když vidím pěknou skálu, nebo most, jdu si skočit.
Je to práce, na které se dá zbohatnout?
Je to normální job. Není to ani fotbal, ani tenis, ani golf, ale vydělávám tolik, kolik profesionál může vydělat. Nejsou to miliony, nemůžeme být všichni milionáři, ale dělám to, co miluju, jezdím po světě, potkávám cool lidi a žiju si dobře.
Mají skokani nějaký věkový limit?
Jediným limitem je moje tělo.
Orlando DuqueNarodil se v roce 1974 v Kolumbii, dnes žije na Havaji. První závody v cliff divingu absolvoval před čtrnácti lety. Skončil rovnou druhý a od té doby září. Je devítinásobným mistrem světa a držitelem dvou rekordů zapsaných v Guinnessově knize. Cliff diving považuje za "přirozenější podobu skoků do vody" než výkony v bazénu. |
A co vám říká?
Zatím funguje dobře, pořád mám dost síly. Ale až ji začnu ztrácet, nezvládnu dopady, nárazy budou větší, bude to víc bolet. Většina kluků skákání nechá tak v 45 letech, ale tou dobou už jsou samozřejmě níž v žebříčcích. Já sám se, dokud budu mít výsledky, budu skákáním bavit. Až začnu ve výsledcích padat, budu muset plány přehodnotit.
Jak se dá připravit na skok ze 27 metrů?
Mimo sezonu se soustředím hlavně na fyzičku. Skok sice trvá jen tři sekundy, takže to není nic vytrvalostního, ale stejně. Můj běžný tréninkový den trvá takových šest hodin, ale z toho je jen hodina skákání. Běhám, jezdím na kole, plavu, zvedám činky, zpevňuju tělo, pracuju na pružnosti. A taky se trošku věnuju mentálnímu tréninku. Je to práce na plný úvazek, ráno jsem od půl osmé do devíti v tělocvičně, pak dvě hodiny odpočívám, jdu skákat, zase si musím dát tříhodinovou pauzu a čeká mě večerní fáze.
V čem mentální příprava spočívá?
Kvůli té výšce máte přece jen trochu strach, proto se musíte naučit uklidňovat. Nemůžu říct, že tam nahoře jsem úplně klidný, ale taky nepanikařím.
Jakou máte na věži tepovou frekvenci?
Když jsem v klidu, je to nějakých 40 úderů za minutu, na věži možná 130. Je to velké vzrušení, víte, že se budete muset odrazit, tělo přirozeně reaguje. Když se podívám přes okraj dolů, slyším v sobě to buch buch buch. Musím v klidu dýchat, přemýšlet o skoku a pak hop.
Jakou máte další výzvu?
Nejvíc jsem skákal ze čtyřiatřiceti metrů a chtěl bych o něco výš. Jsem na cestě, uvidíme, jestli na konci roku zvládnu pětatřicet, čtyřicet metrů. Jenže trénink na takové výšky je trošku jiný, proto opravdu musím počkat až na konec sezony, ale chtěl bych to zkusit. Ten pocit rychlosti, to je zábava.