Znáte to. Sedíte doma, popíjíte a myšlenky proudí, hlava pulsuje. A pak jsem na to přišel. Co se utkat s tratí Lenora – Špičácké sedlo? Sedmdesát kilometrů Šumavou, krásná místa, děsivá štreka.
Byl to mžik, přesně ten pocit, kdy kreslíte kruh a dojde k napojení, vy si oddechnete a je vám skvěle, že jste to trefil. Byla v tom síla, protože jsem věděl, že tak je to správně.
Přišlo vlastně symbolické běžet z místa s tak poetickým názvem až na chalupu mého kamaráda a trenéra Vládi Korbela. Toho Vládi, který mi celou dobu od mé operace srdce pomáhá, vede mě a dodává sílu. Začalo mi to dávat logiku, vše do sebe zapadalo. Přišlo mi úplně jasné, že tím se kruh uzavírá. Něco pro mě končí a tím pádem začne něco nového.
Vypadá to strašně jednoduše, ale nebylo. Alespoň ne pro mě: ze dne na den se mi změnil život a já střídal sebelítost s návaly euforie. Hledal jsem cestu a přitom neviděl, že na ní už dávno jsem.
Začal jsem tenkrát běhat. Nejdříve to byly krušné chvilky, kdy emoce tepaly úplně celým tělem a nejvíce dostával zabrat mozek. Bylo to pomalé a únavné, ale naučilo mě to trpělivosti, kterou jsem nikdy neoplýval.
Ta proměna ve mně už nějakou dobu zrála. Nehoním rychlost, přestal jsem jíst výživové doplňky stravy, nejde mi o lepší čas. Pět, deset kilometrů mi je už málo. Skvěle mi svědčí pohybovat se krajinou několik hodin za dozoru měřiče tepové frekvence. Když už nemůžu nebo je tep příliš vysoký, přejdu klidně do kroku. Buď vnímám vše kolem sebe, nebo si třídím myšlenky. Je to taková moje meditace a funguje to moc dobře.
Život se mi zklidnil a já všechno kolem sportu přehodnotil. Tak třeba spolu s kamarádkou a trenérkou Zuzkou Bičíkovou se učím vnímat svoje tělo. Něco, nad čím bych kdysi pravděpodobně ohrnul nos. Její cvičení perfektně zapadá do všeho, co teď dělám, jak věci cítím. Je to, jako kdybych někde uvnitř dozrál. Zuzka mi ukazuje, jak pořádně dýchat, uvědomovat si, jak tělo funguje, zpevňovat drobnými cviky střed těla a já jen žasnu, jak moc jsem vlastně v křeči a jak se vůbec neznám. Už jenom hýbat jen palcem u nohy dopředu a dozadu je celkem makačka.
Zrovna teď nedávno jsem si zablokoval bederní část páteře. Dříve bych jen doma ležel, ale Zuzka zavelela: Přijeď! Lehnout si na karimatku byl supervýkon. Pak jsem ale dýchal podle instrukcí, lehce se protahoval, a když jsem po hodině a půl vstal, bylo to bez legrace o neskutečně moc procent lepší.
Myslím, že během přípravy na "šumavskou trachtaci" mě čeká ještě spousta překvapení. Koncem června bych pak měl vyrazit.
