"Paní," ptám se v kiosku na pumpě, "měla byste pro mě elektřinu?"
Prý bohužel nemá.
Nechápavě zavrtím hlavou, musí ji tu mít! Stejně se dál bez šťávy už nedostanu. Objedu benzinku a hele, myčka. A nikdo v ní není. Tak třeba tam?
Strčím obě baterky do šňůr, koupím si litr kefíru, sednu na obrubník, dvakrát se napiju. A najednou spím. Takhle. Vsedě.
Potom sebou zděšeně trhnu, kouknu na mobil. Akorát! Čtvrt na šest. Takže rychle, ještě mám čtyři hodiny na jízdu.
Nastavil jsem si psychologickou hranici, denně chci dát dvě stě kilometrů. Anebo nechci, ale musím.
V neděli mi naskočí číslovka 200 kousek před městečkem Kirchhain. Najdu hotel. První pivo v něm vypiju na ex. Pil bych celou noc, ale nemůžu. Sednu před monitor a sám sobě říkám: Prosím tě, hlavně v tom článku nenaříkej, sám to nenávidíš. Že dojedeš na olympiádu za týden, to sis vymyslel sám, nikdo tě nenutil...
Jasně. Já vím.
Všechno se hroutí
Byl jsem blázen, když jsem chtěl cestovat s navigací v mobilu a s kamerkou, na kterou cestu natočím. Výsledek je jen takový, že mám na řídítkách spoustu kabelů a ty už u Chebu přestávají fungovat. Zmokly, zlomily se.
Ale nebudu skučet, aspoň díky tomu poznám v Pomezí nad Ohří elektrikáře Kuklíka, který kolo rozebere a dráty vymění. Od jeho paní dostanu kafe a housku. Lidi jsou hodní, jen mi to sebralo čtyři hodiny času. Ale stejně: moc díky.
Zničený v hotelu. Jedno pivo na ex a spát...
Jedu a venku zas prší. Mobil se už dobíjí, perfektní.
Jenže německá mapa se na něm nechce načíst. Přístroj ode mě vyžaduje drahá data, nebo tomu nerozumím.
Není čas na bezradnost, tak prostě zastavím u poslední české pumpy. "Nemáme." Aha. Nemají mapy.
Takže netuším, kde jsem.
Šlapu deštěm po velké silnici pořád zhruba na západ a nikde žádný obchod, kde by se dala mapa koupit. Nikde ani stříška, pod kterou by se dalo schovat. Už bych to potřeboval, čvachtá mi v botách.
Pak na jednom parkovišti miniaturní stříšku najdu, je nad orientační cedulí. K té se přitisknu. Půlku těla mám na suchu a zbytek v dešti. Nahmatám zapalovač. Úplně mokrý. Nefunkční. A jiný nemám. Všimněte si, že neskučím, jen si sáhnu do batohu pro tabletu proti křečím a zase vyjíždím do toho hnusu. Zavolám své pražské spojce:
"Jakube, sedíš u internetu?!"
"Já tě špatně slyším."
"Protože volám za jízdy, abych to stihl. A protože leje."
"Počkej, dívám se na satelit a mělo by tam být krásně, jasno."
Přiznávám, že v tuhle chvíli výjimečně zaskučím. Podle počítače je v Německu krásně a já tady plavu jak zmatený úhoř.
"Jakube, podívej se mi, jestli vůbec jedu správně. A kde mám zatočit. A kam pokračovat, než seženu mapu..."
Zatímco hledá trasu, snaží se mě Jakub uklidnit. "Neboj, v Německu už to bude po rovině."
Jasně...
Vzpomenu si na něj třeba v neděli, když budu hekat z Coburgu do Fuldy a kolem mě budou sjezdovky, taktak, že ne v provozu.
Volám domů
Začal jsem koktat. Nedokážu se vyjádřit. Asi je to vyčerpáním, nebo jsem zešílel.
Možná jo, protože na téhle cestě si nic moc neprohlížím, architekturu ani přírodu. Nezastavuju. Vnímám, že to tu Němci mají hezké, to jo, nikde ani papírek. Vždycky mě to trkne, když vypiju nějakou tubu s trochou tekuté energie a prázdný obal chci zahodit do příkopu. Strnu: ne, tady ne, tady se to fakt nehodí... A tak si z kapsy dělám smetiště.
Statistika po třetím dni (cíl v Kirchhainu)Ujeto: 575 kilometrů Doba jízdy: 32 hodin Zbývá: 750 kilometrů Předpokládaný příjezd do Londýna: čtvrtek odpoledne |
Zásadní je nikde zbytečně nezastavovat, ale přesto jednou zastavím. Na silnici leží mrtvé lišče. Skloním se k němu, je jako živé, nevidím žádnou krvavou ránu. Krásné. Chtěl bych ho pohladit, zůstat tu... Po chvíli se vzpamatuju, ale toho pocitu, že trochu blázním, se už nezbavím.
Vytočím číslo domů a žena se mě ptá: "Tak co?" Jak prý se mám.
Opravdu si jen nerad stěžuju.
"Hele, lidskej organismus je zázračnej," zadrhávám. "Jsem si jistej, že mě bolí zadek nebo šíje, ale vlastně tu bolest nevnímám, protože mě něco bolí ještě víc. Kotníky."
Žena mě opravuje. "To budou spíš achilovky, ne?"
Asi jo.
Normálně mi nahlas vržou.
Bodá v nich pokaždé, když šlápnu. To je šedesátkrát za minutu. Čtyřicet tisíckrát za den...
Ale zajímavé je, že ani tohle nakonec nevadí, protože největší starost mám jinou.
Obávám se, že nestíhám.
Ve středu dopoledne se mám nalodit na trajekt a na mapě je ta cesta do Francie ještě nekonečná.
Jedu pomalinku, celkový průměr mám devatenáct kilometrů za hodinu. Jedu od vesnice k vesnici a pořád proti západnímu větru, pochopitelně.
Ale bojuju.
Za půjčení elektrokola děkujeme Skupině ČEZ
