Hozená rukavice to ale byla i pro mě. Hned první úkol, při výrobě kovových konstrukcí, které jsou součástí proutěných košů a ramp na hořáky, byl oříšek. Upravit starou ruční ohýbačkou nerezovou trubku do pravého úhlu a udělat z bezešvé trubky součást výparníku mi dalo zabrat. Nakonec jsem ale uspěl, pokračuji tedy dál.
Motorem horkovzdušných balónů jsou hořáky a i ty se tady vyrábějí na klíč. Přede mnou stojí čtyřhořáková soustava, která do vzduchu dopraví až třicet lidí. Skládá se ze sto padesáti součástek a montuje se pět hodin.
Tady snad poprvé dokazuji, že nejsem tak nešikovný, hořák se mi povedlo sestavit a až na malou chybičku mě šéf pochválil. Stejně tak i u servisu, kam všechny hořáky putují po roce na "technickou". Dostávám totálně ohořelý a od sazí zašvihaný hořák, který nezapaluje. Když ale pročistím jeho vnitřek a keramiku, světe div se, funguje. Nebudu zatajovat, že jsem nebyl ve své kůži, tak šikovně jsem se snad v žádném dílu Těžké dřiny neuvedl.
Napovídala-li mi opatrnická intuice, že se takhle nebude dařit pořád, měla pravdu. Klopýtl jsem hned na další zastávce, při pletení košů. Beru namočený ratanový prut a snažím po vzoru kolegy vyplétat stěnu koše. Po desátém obmotání ale přestávám dobře počítat a proplétám prut jiným směrem, než bych měl. Jedno střihnutí a desetiminutová práce je v čudu. Musím začít znovu. Až pak mohu obehnat spodek balonu kůží a postoupit dále, na plášť. A tam mě čeká to nejhorší.
Zámkový šev a šicí stroj, největší nepřátelé
Na katru, jediném zdejším automatizovaném provozu, to ještě jde. Nařezám si několik panelů speciální látky a přichází na řadu šicí stroj. Ale tam už je to mnohem těžší.
Těžká dřinaReportérova muka můžete na vlastní oči sledovat ve středu 18. dubna od 20:15 v pořadu Těžká dřina na televizní stanici Prima Cool. |
Nekonečně dlouhá látka, neovladatelně rychlý stroj a nešikovnost udělá své. Balon šiju křivě tak, že by se podobal spíš zvonu. Nakonec, totálně rozčílený, házím s látkou o zem a odcházím.
Navzdory téhle prohře nepřicházím o to nejzajímavější, výstupní kontrolu. Na pozemku před halou jsou dvě plochy podobné heliportům a obrovské těžké plachty, které musíme natáhnout. Přivážíme koš, ventilátor na předfouknutí balonu, hořáky a nakonec balon samotný.
Hořákem přifukuji balon, aby se začal zvedat. Koš sebou hází o zem, cuká se, pak se začíná zvedat, až se tyčí nad střechy hal. Ustupujeme, kontrolujeme všechny prvky, kvalitu, barevnost, zpracování i funkce jako otáčení či klesání. Vše funguje. Je to super pocit.
