Vím, že se to nemá, ale hned na začátku prozradím výsledek. Skóre bylo 19.11 (125) : 13.9 (87) pro Západní buldoky. To není tajná šifra, ale výsledek zvláštního sportu, kterému Australané říkají "aussie rules" čili něco jako "australácký pravidla". Taky tomu mazlivě říkají footy, fotbálek, což rozčiluje mého australského strýce George, který trpí pocitem, že Austrálie je málo intelektuální, a říká: "Vidíš, v tom se projevuje ta jejich blbost. Říkají tomu kopaná, přestože míč přijde do styku s nohou jen málokdy." Já bych tomu říkal jatka.
Ještě než zahoukala lodní siréna, která zahájila utkání, začaly padat první rány. Většinou do ramen. Jeden hráč taky sekl druhého do ruky. Jiní se pošťuchovali. Rozhodčí nic. Asi měl strach, aby ho do toho taky nepřibrali.
Po dvou minutách hry buldoci srazili protihráče k zemi. Stadion ztichl, vypadalo to nejméně na utrženou hlavu. Přímo před rozhodčím. Čekal jsem, že teď přijde tvrdý trest. A taky že ano.
Buldoci si přišli prohlédnout chudáka hráče na trávníku zblízka, aby se podívali, co provedli. Když zjistili, že ještě dýchá, přirazili ho drsně k zemi, zřejmě aby ho potrestali za to, že se pokouší přežít. A když vstával, další hráč do něj vší silou vrazil.
Měl jsem pocit, že bych se měl začít modlit. Byl jsem moc rád, že jsem hrával jen fotbal a v Americe jsem v týmu Iowa Cyclones přičuchl i k tomu americkému, takže mě na hřišti jen pokopali a zlomili mi nadvakrát ruku.
Aussie rules, jak jsem ho viděl v Melbourne, to je větší zábava.
A to už nějakou dobu nehraje Smrťák Leigh Matthews, který ohromil soupeře tím, že si do dlaně zachytil krev z jeho rozbitého nosu a potom ji vypil. Taky mu postavili sochu. Byl kvůli svým fotbalovým výkonům několikrát u soudu, ale myslím, že dostal snad jenom jednu podmínku.
Prostě fotbálek. Něco mezi naším fotbalem, ragby a bitvou u Verdunu.
Pravidla vymýšleli trestanci
Lidé na tribunách se už taky pěkně rozjeli. Go, Dogs! Hodně křičí ženské. Fascinuje mě nápis, který s anglosaskou úřední zdvořilostí a v nebetyčném kontrastu s masakrem na hřišti praví: Stadion je nekuřácký. Kdo bude přistižen, bude nucen odejít a již mu nemusí být umožněn opětovný vstup.
Dole to vře.
Představte si fotbal. Tráva je zelená… Pak už je ale všechno úplně jinak. Hřiště má tvar vajíčka, na něm je šestatřicet hráčů najednou, ale ani jeden brankář, branky jsou jiné, hraje se rukama, občas se dribluje a hráči mohou otevřeně provádět všechny "prasárny", které se naši fotbalisté snaží dělat potají.
Třeba teď: jeden buldok právě narumploval loktem svatého, protože tak se jmenují soupeři, do žeber. Ale hra jde dál. Pro Australany to byl zřejmě dobrý sportovní výkon.
Buldoci postupují, běží, běží, stadion bouří, lidé vzrušením vstávají, protože tohle vypadá fakt nadějně... A najednou se přiřítí jeden svatý, skočí na buldoka s míčem a serve ho k zemi. Už jsem to jednou viděl. V Africe. Chudák zebra byla pomalejší než hladová lvice.
"Fóóóóóóóóóóóóóóóóóul!!!" křičí diváci. Je to hluboký, téměř nábožný zvuk, který taky připomíná gramofonovou desku puštěnou na jinou rychlost.
Spravedlnost existuje, říkám si. Pak se nestačím divit. Potrestáni byli ti zfaulovaní. Pochopím, že to bylo jinak.
"Bóóóóóóóóóóóóóóóóóóll!!!" křičeli diváci ve skutečnosti. Chtěli tím upozornit rozhodčího, že "zebra" včas neodhodil míč, což při složení musí udělat. Ale sudí si toho všiml taky. Mně to docvaklo až dodatečně a jen díky tomu, že jsem si nastudoval pravidla dopředu.
Není to nic složitého. Jak mě upozornil George, nesmím se divit, protože je vymýšleli trestanci.
Takže: hráč může skoro všechno. Praštit soupeře a skočit mu na krk. Nesmí sice strčit soupeře do zad, ale může mu na ně šlápnout.
Taky nemůže míčem házet.
Přesto se hraje i rukama. Přihrává se tak, že hráč bouchne do míče sevřenou pěstí zdola asi tak, jako když při volejbale podáváte spodem. Dělají to tak rychle, že máte pocit, jako by ve skutečnosti míčem hodili.
Do míče smíte kupodivu taky kopat. A s míčem smíte i běžet, ale každých patnáct metrů s ním musíte udeřit o zem. Je to náročné, protože míč je šišatý.
Když chytnete míč ve vzduchu, hra se zastaví, diváci jásají a tým má výkop z místa, kde byl míč chycen.
Cílem toho všeho kupodivu není zmrzačit soupeře, ale dát gól. A jsou dva typy gólů. V tomhle je aussie rules velmi milosrdný: i dřevák, který netrefí branku, dostane jednu šestinu gólu. Proto má branka čtyři tyče. Dvě vysoké a po každé straně jednu nižší. Když se trefíte mezi vysoké, je to za šest bodů, když mezi vysokou a nízkou tyč, máte jeden bod.
Podle toho se počítá skóre. Zápas, na kterém jsem byl, vyhrál tým Buldoci 19.11 (125) – to znamená, že dali devatenáct gólů za šest a jedenáct za jeden bod. Dohromady to dělá 125 bodů. Klidně si to přepočítejte.
Jenže v téhle chvíli to pro buldoky nevypadá ještě moc dobře. Končí druhá čtvrtina a svatí ze St. Kildy vedou. Buldoci i svatí jsou z Melbourne, ale nikdo to nebere jako derby. V Melbourne jsou totiž doma skoro všechny kluby australského fotbalu.
První fotbalový zápas se v Austrálii odehrál již v roce 1841, s dnešním "australským fotbálkem" měl možná něco společného. První pravidla byla vyhlášena o 18 let později.
Nezdá se mi ani, že by tady byly nějaké nepřátelské kotle. O přestávce lidé vybalí termosky s kávou, párky v rohlíku a kečup v lahvi. Piknik v ochozech. Skoro to vypadá, že sem přišli hlavně kvůli jídlu.
Dávám si australský meat pie. Prý se to musí. Takový masový piroh. Byl jsem varován, že je to bez chuti, ale dodnes si myslím, že jsem tam něco postřehl. Vedle pultu je automat. Myslím, že je na pití, ale je na kečup. Teď už vím, že lidé sem přišli kvůli rajskému protlaku.
Žvýkáme vespolek do rytmu písně Born to be Wild. Pak nás ještě rozpálí Smoke on the Water.
Pak už zase naběhnou borci.
Jak vypadá screamer
Začínám tu hru chápat a líbí se mi čím dál víc. George sice říkal, že aussie rules je klubko zpocených chlápků v přiléhavých trenýrkách, kteří se válejí po zemi, aby si mohli vzájemně osahávat zadky, ale už to beru s rezervou.
Ne že by se neosahávali. Nejlépe je to vidět při vysokých míčích. Tam se to dokonce vyžaduje. Míč letí vzduchem, klidně čtyři pět metrů vysoko. My Evropané na něj samozřejmě nedosáhneme, ani nás nenapadne o tom přemýšlet. Pro Australany je to hračka. Právě to předvedli hráči Saints a já nemůžu uvěřit, co jsem viděl.
Svatí běží vstříc míči, buldok kontroluje, jak letí nad ním. Smečka svatých se k němu blíží zezadu, najednou ten prostřední, jak je v plném běhu, vyskočí, odrazí se buldokovi od zadku a skočí na něj tak, že mu klečí na ramenou. V tu chvílí mu zbylí dva strčí prudce do zadku, tím ho zvednou a on se skoro postaví buldokovi na ramena. Chňaps – a má míč. Nádhera. Říká se tomu screamer, tedy takový zákrok, po němž obecenstvo sborově ječí nadšením. Hráč je šťastný a ani necítí tu ránu, jak střemhlav spadl z té výšky. Občas hráč nepotřebuje ani ruce spoluhráčů a jednoduše vyběhne po soupeřových zádech.
Born to be Wild… V mele padají rány. Už chápu, proč se o tomhle sportu píší divadelní hry. Jedna se jmenuje A velcí muži létají. Sedí to přesně: tohle jsou nejlepší exempláře mužských. Mnozí mají kolem dvou metrů, všichni svalnatí, ale štíhlí jako boxeři lehké váhy, protože naběhají kilometry. Nejsou to žádní hubení fotbalisté nebo bachratí ragbisté.
Musím je obdivovat. Když v plném sprintu zadriblují míčem o zem, vždycky se jim vrátí přesně do dlaně, ačkoliv je šišatý. Když tu šišku v trysku vykopávají z ruky, aby poslali pas spoluhráči, najdou ho na centimetr přesně třeba na padesát nebo sedmdesát metrů. Hlava mi to nebere.
A k tomu přežijí ty srážky. Evropan by měl už trojnásobný otřes mozku. Dokonce i branka se oslavuje tak, že se spoluhráči rozběhnou proti sobě, vyskočí a srazí se hrudníky. Mám pocit, že až nahoru slyším, jak to praská, ale možná jsou to jen pohyby v zemské kůře.
Hřiště přetéká testosteronem.
Právě začala nějaká mela a padají rány. Dva buldoci bafli svatého. Každý za jednu ruku. Aby mu zabránili přihrát. Vypadá to jako ukřižování.
Hotová kmenová válka. A nejpopulárnější australský sport. Útočná, agresivní, blesková hra. A okénko do duše Australanů, pro něž je i americký fotbal sportem pro padavky, protože když si chlap chce zaházet s míčem, nepotřebuje k tomu přece přilbu a chrániče. Je to s výjimkou boxu asi nejbrutálnější sport, který odpovídá staré australské představě chlapáctví, kdy pravý muž má mít v ruce pivo, občas ji někomu napálí, vypadá, jako by se nikdy nemyl, a s ženami zachází jako ve starém vtipu o tom, jak si Australan představuje předehru: "Sheilo, jsi vzhůru?"
Ale hráči se nemohou mastit donekonečna. Párky jsou snědeny a káva dopita. Taky čas dobíhá.
Buldoci si už vítězství vzít nenechají. V mele ještě padají rány. Občas mám pocit, že to úplně mlasklo.
"Bojujte, buldoci!" křičí dáma o řadu výš. "Jaysone, vrať se!"
Ale Jayson už to nestihne. Hru přeřízne siréna.
A pak přichází největší zázrak celého večera. Nevím, jak to dokázali, ale všichni odcházejí po svých.
