Projet se závodním autem rally byl vždycky můj sen. Jako kluk jsem hltal Svět motorů, jediný motoristický časopis, který v tehdejším Československu vycházel, a doprovázel otce, když dělal dobrovolného pořadatele na legendárním závodu Rally Sklo Union Teplice. Moje první hry na PC a později na playstation byly rally simulátory. Nikdy nezapomenu na 15. září 2007 – v den mých třicátých narozenin se totiž zabil skvělý jezdec Colin McRae.
Když jsem dostal nabídku sednout si vedle Petra Pelecha, mistra republiky ve sprintrally pro rok 2010 třídy N3 a člena týmu Ascot MB Motorsport, neváhal jsem ani vteřinu. Petr do seriálu vtrhl jako uragán teprve nedávno, téměř bez závodnických zkušeností, ale zato s pořádnou dávkou talentu zděděného po otci, úspěšném závodníkovi ze 70. a 80. let. Rychle se rozkoukal a po pěti letech v rallysprintu, fotbalovou terminologií řečeno v druhé lize tuzemského rally sportu, už mu spolu s navigátorem Alešem Zimolkou patřil pohár pro celkového vítěze.
Jako v rauši
"Bojíš se? Trochu zahřejeme gumy," říká mi devětatřicetiletý Pelech na okruhu v Bělé pod Bezdězem, když soukám hlavu do bílé přilby a připojuji se k interkomu. "Ani ne, rychlá jízda mi nevadí," říkám. Netuším, že se už za několik minut budeme řítit stodvacetikilometrovou rychlostí po úzké lesní cestě, z jedné strany urostlé stromy, z druhé sráz a kameny. Nadechuju se, ale madla ve dveřích se ještě nedržím.
Petr Pelech jezdí speciálně upravenou Hondou Civic R Type.
"Jsou závodníci, které tak zaplaví adrenalin, že jedou jako v rauši a měli by brát prášky na uklidnění. My máme s Alešem rádi v autě klid," tvrdí Pelech. Hondu Civic type R drží ve vysokých otáčkách, řadí jen v rozmezí trojka čtyřka, dvojku dá výjimečně jen ve vracečkách, tedy sto osmdesáti stupňových zatáčkách. Po prvním ujetém kole už cítím pneumatiky. "Musím je pořádně zahřát," vysvětluje jezdec, proč využívá každé příležitosti, aby auto hnal od jedné "krajnice" k druhé.
Pelech absolvoval první závod v roce 2003. Půjčil si auto a odjel půlku závodu. O rok později už skončil poslední erzetu (rychlostní zkoušku) před cílem. "Ale to nás už tak chytlo, že od roku 2006 jezdím závody naplno. Úplně mi to ukradlo hlavu," vzpomíná na první závody.
Když vjíždíme do druhého kola, připadám si, jako bych neseděl vedle jezdce rally, ale účastnil se losího testu. To je zatěžkávací zkouška nových typů automobilů, při které se prudkým manévrováním mezi kužely zjišťuje chování stoje. Mám pocit, že se každou chvíli musíme převrátit na bok, v lepším případě vyjet z dráhy. Ale Honda drží jako přilepená. "Auto má sice sériový motor, ale používáme speciální tlumiče a brzdy," poukazuje Pelech na povolené úpravy svého závodního vozu.
Přesto se během pořádně ostré jízdy lesíkem při pohledu na kameny všude kolem nás neubráním vzpomínce na ranní noviny, v nichž jsem četl článek o zrušení Rally Šumava kvůli tragické smrti pilota Jiřího Skoupila. "Ano, všichni někdy bouráme, děláme chyby, to k tomu patří. Ale nejsme spolek šílenců, kteří se jedou zabít," uklidňuje mě Pelech. Mimochodem, rally úspěšně jezdí i jeho mladší bratr Pavel. Také on se stal se svými navigátory Lucií Hendrychovou a Michalem Bilkou mistrem republiky.
Rozhodují detaily
I když se se mnou Petr Pelech za jízdy vybavuje, jako by se nechumelilo, vidím, jak pekelně se soustředí. Moc podobných příležitostí k tréninku nemá. Na testovací okruh se dostane asi dvakrát ročně. Zkušenosti sbírá přímo závoděním. "Je to hrozný maso na hlavu. Dřina. Ale boží, miluju závody, je to kontrolovaný adrenalin. A zároveň platí, že nám cihlu na plyn nedává. Když nejsme ve formě, nejedeme za hranou," říká.
Pokud bych byl jeho navigátor, měl bych mu z itineráře hlásit, co ho čeká na trati. Štěrk, bahno, do jak ostré zatáčky jede, jak dlouhou rovinu má před sebou. Při každém ze tří projetí tratě se navíc rychlostní zkoušky mohou změnit. Třeba kvůli počasí nebo jízdě dalších závodníků. Navigátoři Aleš Zimolka a Michal Bilka říkají, že oni vlastně ani nemají čas si uvědomit, jak rychle s nimi jezdci jezdí: "Máme oči zapíchnuté v itinerářích."
Je nějaká trať, které se vyloženě bojí? Teď, když už má za sebou zkušenost z náročné Rally Bohemia, prý ne. "Na Moravě se jela Kopná, kde byla erzeta, kterou jsme nikdy neměli rádi. Lesem jedenáct kilometrů, z kopce. Ale po zkušenosti z Rally Bohemia, která je nejlepší českou soutěží, se jí už nebojím. Tam jsem poznal složitější tratě."
A co je na rally závodech nejdůležitější? Zjednodušeně řečeno všechno. Samozřejmě jet rychle, mít oči a uši na stopkách. "Ve finále si myslím, že technicky jezdíme podobně, ale rozhodují detaily, jako třeba zda si nesjedeš brzdy a gumy do první erzety. Dá se jet jako prase, ale po 100 kilometrech jsou brzdy tak rozžhavený, že nefungují. Auto je potřeba šetřit, nejezdíme mistrovství světa, aby nám mechanici auto opravili za 20 minut po bouračce. Ten, kdo ničí auto, nedojíždí," uzavírá Pelech.
To už odepínám čtyřbodový pás, vystupuji z jeho nadupané Hondy a směju se jako blázen. Je to fakt emocionální masakr.
