Nedivme se: Lemmy se totiž 24. prosince narodil. Bylo to v roce 1945 a je těžké uvěřit, že letos oslaví už 65. narozeniny!
Když si na krk zavěsí svojí typickou baskytaru Rickenbecker 4001 a charakteristickým chraplákem pozdraví nadšený dav pod pódiem, hádali byste mu tak maximálně čtyřicet. Ale pětašedesát? Neuvěřitelné. Chlápek, který to měl mít podle všech rock´n´rollových klišé za sebou už po třicítce?
"Nechci žít věčně," huláká Lemmy v nejslavnější skladbě Motörhead Ace Of Spades. Jeho fanoušci si ale přejí, aby to tak bylo. "Největší úspěch mýho života? Že jsem přežil šedesátý léta. Bylo to výjimečný období pro všechny, kdo si jím prošli. Žádnej AIDS, neumíralo tolik lidí na předávkování drogama – byla to prostě doba svobody a velkejch změn," vyznává se Kilmister.
Jízda hned od začátku
Lemmy se narodil jako Ian Fraser Kilmister a jeho otec opustil matku, když byly budoucímu rockerovi pouhé tři měsíce. S otčímem si poté do oka moc nepadl. "On byl snad voyeur nebo co," vzpomíná dnes Lemmy. "Měli jsem takovou garáž, kam jsem jako trochu odrostlejší kluk vodil jednu holku za druhou, protože zájem o ženský byl jedním z prvních koníčků v mým životě. A nevlastní fotr mě tam načapal snad stokrát. ´Iane! Vždyť jsi na tý holce!´ křičel vždycky. ´Jasně že jo, kurva. A jak to asi děláš ty?´ opáčil jsem vždycky já."
Mladý Kilmister také záhy zjistil, že nejspolehlivějším magnetem na dívčí pozornost je šest strun. "Jednou přinesl do školy jeden z mejch spoluhráčů starou kytaru. Okamžitě kolem něj byl dav holek. Řekl jsem si: Tohle musím umět taky," popisuje první motivaci k aktivnějšímu přístupu k hudbě Lemmy.
Jako většinu jeho vrstevníků, vyrůstajících v té době v Anglii, ani Lemmyho neminul nástup Beatles a dalších kapel zlaté rockové éry. "Teď se to zdá neuvěřitelný, ale Beatles měli na svou dobu neskutečně dlouhý vlasy," směje se. "A byli to taky pořádný ranaři. Liverpool bylo přístavní město a na koncerty chodili tvrdý chlápci, co se s nikým moc nemazlili."
"Sakra, vždyť Ringo je ze čtvrti Dingle – a to je něco jako zasranej Bronx! Beatles nebyli mazánci jako Rolling Stones, který vyšli z fajnovejch londýnskejch škol. Pamatuju si jeden koncert v Cavern Clubu, kdy už dělal Beatles manažera Brian Epstein. A o něm všichni věděli, že je gay. Najednou někdo z publika zařval: ´John Lennon je buzna!´ John, kterej na pódiu nikdy nenosil brejle, položil na zem kytaru a seskočil mezi lidi. ´Kdo to byl?´ řval na celý kolo. ´Já, kurva!´ ozval se nějakej chlápek. John jen: BUM, BUM! A chlapík se válel na zemi v louži krve. John se vrátil na pódium a zahlásil: ´Ještě někdo? Fajn. Tak a jedeme dál!´" Lemmy si za hudební vzory neomylně vybíral hudebníky blízké jeho divokému naturelu…
Zaučoval se u Hendrixe
Londýn roku 1967 byl pro mladého muzikanta jedním z nejlepších míst na světě. Lemmy se dostal jako bedňák na turné Jimiho Hendrixe, kde okusil z první ruky všechny sladkosti života na cestě: mladí experimentovali s drogami i láskou a Lemmy se nikdy nenechal dvakrát přemlouvat. "Jimi Hendrix byl na pódiu neuvěřitelnej a holky z něj šílely. Viděl jsem ho jít do ložnice s pěti ženskejma najednou – a všechny odcházely s rozzářenejma očima," kroutí hlavou Kilmister.
První velká muzikantská štace přišla v roce 1971, to se Lemmy přidal coby baskytarista k tehdy už celkem renomovaným psychedelikům Hawkwind. "Léto 1971 bylo parádní. Na nic z něj si nepamatuju, ale nemůžu to zapomenout," říká často se smíchem, když vzpomíná na své první větší koncerty. Kilmister také coby vyučený kytarista vyvinul typický způsob hry na baskytaru, kdy místo jedné struny hraje často na všechny čtyři, čímž vzniká mohutný zvuk. "Hudba není nikdy příliš nahlas," shrnuje lapidárně své muzikantské cítění.
Kilmisterův divoký životní styl byl ale na hippies z Hawkwind trochu moc, takže když byl Lemmy v roce 1975 na americkém turné kapely krátce uvězněn za držení drog, přišla výpověď. Lemmy dlouho neotálel a vzápětí založil novou kapelu, kterou nejprve pojmenoval Bastard a poté Motörhead – podle poslední písně, kterou složil pro Hawkwind.
Syroví až na dřeň
Motörhead si brzo vybudovali kultovní status: ve svém syrovém a jednoduchém zvuku spojovali hutnost heavy metalu a přímočarost punku. V éře skomírajících rockových dinosaurů a nastupující vlny exaltovaných punks produkovali Lemmy a spol. špinavou hudbu pro špinavé kluby, navštěvované špínou společnosti.
V té době se také zrodil Lemmyho zvyk nastavit si stojan s mikrofonem co nejvýše, takže při zpěvu (přesněji řečeno – při řevu) může se zakloněnou hlavou sledovat maximálně tak strop sálu. "Začal jsem to dělat, když na nás chodilo asi tak deset lidí. Když hrajete koncert, nechcete vidět, že je jich v sále tak málo," vysvětloval několikrát.
V roce 1980 přišel i komerční úspěch – singl a poté album Ace Of Spades s jednou z nejslavnějších rockových písní všech dob. Ani ne tři minuty dlouhá frenetická vypalovačka je poctou hazardu, karetnímu i životnímu. Bez téhle hymny není možné si koncerty Motörhead představit.
"Ale někdy mě to strašně štve," rozohní se Lemmy. "Lidi za mnou chodí a furt prej, jak je Ace Of Spades skvělá a jak jsme tehdy hráli super. Proč si sakra neposlechnou nějaký naše nový desky? Nejlepší alba jsme stejně natočili, až když jsem se přestěhoval do USA. Někdy těm lidem říkám: Když jsme byli tak dobrý v roce 1980, proč jsi nás pak přestal poslouchat? A oni: ´No, pak jsem se oženil´. Lidi jsou blázni."
Beru jen vzpouru. A potom jakýkoli drogy
Lemmy se svými souputníky v Motörhead vystřídal úspěšná i chudá období, vydal silnější i slabší desky. Nikdy ale neslevil ze svých životních požadavků. Život podle Lemmyho má být zábavný, hlasitý, plný ženských, chlastu a pokud možno drog.
"Jediná revolta, jakou jsem zažil, byla v padesátejch, šedesátejch a na začátku sedmdesátejch let. A ten zbytek? Ten si můžete klidně nechat. Mladý jsou dneska přesně jako jejich rodiče, proti kterejm jsme bojovali. Vychovali jsme generaci účetních a bankéřů. Jak se to sakra stalo? Nemám tušení," rozčiluje se Lemmy.
I proto je dnes jedním z posledních archetypů typického rockera – se vším, co k tomu patří. "Nedovedu si představit, až mi bude padesát," svěřil se jednou. "Možná tomu uvěřím, až mi začnou padat vlasy nebo něco takovýho, ale nic z toho se zatím neděje." Padesát? A co teprve letošních pětašedesát!
"Lemmy je žijící, pijící a šňupající legenda,” skládá Kilmisterovi poctu David Grohl, někdejší bubeník Nirvany a dnes lídr úspěšných Foo Fighters, který před pár lety s Lemmym spolupracoval na skladbě pro album svého metalového projektu Probot.
"Nikdy před tím jsem nepotkal nikoho, o kom bych mohl říct, že to je rock´n´rollovej hrdina. Ale Lemmy je prostě král. Elvise nebo Keitha Richardse si strčte někam."
Všechno nejlepší, Lemmy, a pořádně hlasité Vánoce!
