Závodíš už patnáct let, od svých šestnácti. Čemu všemu ses na kole věnoval?
Ze začátku jsem jezdil jen horská kola, pak jsem dělal chvilku cyklokros. Nikdy jsem nezkoušel být silničář. Silnici sice trénuju, jezdím i nějaké závody, ale nikdy jsem si k nim nevypěstoval vztah.
Proč?
Nelíbí se mi taktika. Pokud je tam silný mančaft, nemáš jako jednotlivec šanci. Biky jsou v tomto férovější. Teď jsem se k nim vrátil, jezdím dlouhé maratony. Takže nedělám pořád jedno a to samé.
Dlouhé závody jsou nápor na morálku
Absolvoval jsi spoustu závodů, který byl nejtěžší?
Salzkammergut a etapový Iron Bike v Itálii. V Čechách nic takového není. Poslední dva dny na Iron Bike jsem nevěděl, jak spát, všechno mě bolelo, sotva jsem stál na nohou. Byl jsem zbitý jako pes. Je to extrém.
Proč?
Na Salzkammergut jedeš do 1 700 metrů nad mořem, na Iron Bike jsme byli ve výšce přes tři tisíce metrů, takže místy kolo nosíš. V etapě byly dva měřené úseky. Bylo to těžké na psychiku. Jel jsi sám, takže jsi nevěděl, jestli jede někdo rychleji, ve sjezdech jsi musel zbytečně riskovat, protože se na nich dá hodně ztratit. Ale to nebezpečí se mi zatím ještě pořád líbí.
Salzkammergut jsi vyhrál, na Iron Bike jsi skončil druhý. O kolik jsi prohrál?
Byl jsem tři sekundy za vítězným Italem. Na trati jsem ale zachraňoval jednoho borce, přišel jsem o deset minut. Ale za nikým jsem nešel, aby mi ty minuty odečetli.
Jaké jsou mezi špičkovými jezdci vztahy?
Většinou to bývá v pohodě. Když ale přijede před cíl větší skupina, je to trošku tvrdší. Neříkám, že jde kamarád stranou, ale strkáme se, hulákáme na sebe. Žádnou rvačku jsem teda ale nezažil.
Zaměřuješ se na dlouhé závody. Dlouhé štreky ti sednou?
Mně říkají nafťák, protože jsem schopný jet hodně dlouho, v poslední době ale nedokážu tak zrychlit. Jiní jedou díky tomu, že jezdí kratší, výbušnější tréninky, rychle, ale ne tak dlouho jako já. Pro mě je lepší sedět na kole dlouho, než se donutit jezdit intervaly.
Jak řešíš krizi na 190. kilometru?
Jsem díky sportu morálně silný. Pořád si říkám, že je šance. Nevzdávám to. Podařilo se mi vyhrát i z pátého místa.
Z jakého pořadí se ti už bojuje do konce těžko?
Když se pohybuji kolem desátého místa, je už pro mě dojet do cíle těžké. Někdy to řeším i tak, že si ze závodu udělám "výlet". Zastavím se na bufetu, užiju si to. Než dojet na desátý patnáctý, to si radši udělám pohodu.
Stává se ti to často?
Tak jednou za rok, jinak se fakt snažím. Ale když vidím, že to nejde, tak… přece jen, jsem jen člověk!
Když nejedu rychle, jako bych nejel vůbec
Přišly za těch patnáct let, co jezdíš, i krize?
Samozřejmě, hlavně finanční. Rok jsem jezdil úplně zadarmo, ale podržela mě rodina. Vím, že až skončím s cyklistikou, budu si muset najít normální zaměstnání. Bude to pro mě o to těžší, že nic jiného neumím.
Kolo ti určitě hodně dalo, přišel jsi ale kvůli němu o něco?
Nemyslím si. Naopak, během té doby jsem se dostal na různé kontinenty, do různých zemí. Trošku mi vadí, že s sebou všude pořád vozím kolo a jezdím. I když nejsou závody. Nejde to ošidit.
Popíjení s partou ti nikdy nechybělo?
V juniorských letech páteční posezení tělo i zvládalo. Mě to ale nijak nepřitahuje, nemám potřebu někam chodit. Vyrazím si jednou za rok, zase si to znechutím, je mi špatně a nechci alkohol zase celý rok vidět. (smích) Je ale pravda, že hodně talentů skončí právě proto, že si mejdany neumí odříct.
Dokážeš si představit, že by sis vzal trekingové kolo, dal si dozadu brašny a na čtyři dny jezdil s kamarády třeba po Moravě?
To si umím rozhodně představit v budoucnu. Pohodové výlety, jako vodáci. To by mě určitě bavilo. Dnes to ale nejde.
Proč?
Je to pro mě ztráta tréninkových dnů. Když jedu pomalu, je to pro mě, jako kdybych nejel.
Jak vnímáš "hobíky", cyklisty amatéry?
Většina z nich je v pohodě a někdy tě i pěkně proženou. Jenom někdy to berou až moc vážně.
Hlavně to nepřepálit
Přihřeju si ještě vlastní polívčičku. Dostal jsem bláznivý nápad a rozhodl se zúčastnit právě závodu Salzkammergut. Myslíš, že někdo jako já má šanci závod dojet, a přitom ne jako poslední?
Během desetiměsíční přípravy se člověk posune o hodně procent nahoru, budeš minimálně dvakrát lepší. Teoreticky to odjedeš, ale nemusel bys stihnout dojet v limitu, tedy do 22:00.
čtěte Můj druhý tréninkový měsíc: vyhýbám se večírkům a utíkám manželce
Co je podle tebe na závodě nejtěžší?
Už to, že sis vybral dvoustovku. Nejtěžší je překonávat sám sebe, zažiješ velký tlak na psychiku. Ze začátku tam nejsou žádné roviny, je to pořád nahoru a dolů. Nesmíš podcenit jídlo a podobné věci.
Co musíš mít s sebou na trati?
Duše, nýtovačku, cukry, gely, nějaké tyčinky, pláštěnku, rukavice. Je tam ale i místo, kde si můžeš věci doplnit. Přinejhorším ti duši nebo pumpičku někdo vždycky půjčí. Pumpičku pak necháš u pořadatelů, dotyčný si ji tam vyzvedne. Na závodech, jako je Iron Bike, patří mezi povinnou výbavu alu folie proti chladu, píšťalka a mobilní telefon. To ti kontrolují před každou etapou.
Jaké rady bys mi dal?
Doporučuji si rozvrhnout síly, hlídat si tepy, za nikým se nehonit, nepřepálit to. Buď opatrný ve sjezdech, jsou tam záludná a nebezpečná místa, tam je pro tebe lepší kolo vést. A hlavně, nevzdávej to předem. Když už budeš mít pocit, že je "game over", zkus ještě aspoň půl hodiny jet, třeba krokem, doplnit jídlo, to člověka trochu vzpruží.
Tomáš trunschka3. místo – mistrovství Evropy 1998, horská kola, kategorie junior, Belgie
9. místo – mistrovství světa 1998, horská kola, kategorie junior, Kanada 2. místo – mistrovství světa 2000/2001, cyklokros, kategorie U23, Česká republika 3. místo – mistrovství světa 2001/2002, cyklokros, kategorie U23, Belgie 1. místo (celkově) – Světový pohár – Itálie 2001/2002, cyklokros, kategorie Elite, Itálie 1. místo – Salzkamergut 2007 (celkově 209 km), Rakousko 3. místo – Crocodile Trophy 2008 (extrémní etapový závod), Austrálie 1. místo – mistrovství republiky 24hours 2008, Česká republika 2. místo – IronBike 2009 (extrémní etapový závod), Itálie 4. místo – Beskid Trophy 2009 (extrémní etapový závod), Polsko |
