Popularita ragbyových zápasů je v mnoha zemích neskutečná. Lidé tam ragby milují, prožívají, masa až 90 tisíc diváků dokáže na stadionech vytvořit opravdový lidský kotel.
V Anglii se od začátku tohoto tisíciletí ragbyové šílenství točilo jednoznačně kolem jednoho jména: Jonny Wilkinson. Právem, tenhle chlapík zcela změnil pohled na hru Angličanů. Od jeho vzestupu byly klíčové jen dvě kategorie: buď hrají Angličané "s Wilkinsonem", nebo "bez Wilkinsona".
Pod jeho vedením tým bez zaváhání drtil ty největší giganty ragby: Austrálii, Jihoafrickou republiku i Nový Zéland. Wilkinsonovi se přitom dařilo vše, na co sáhl: pokládal pětky, kopal trestné kopy, přidával drop goaly.
Tým šlapal jako mašina. A jejím strojvůdcem byl Jonny.
Poté přichází na australském mistrovství světa v roce 2003 opravdový vrchol. Anglie poráží všechny, aby ve finále svedla vyrovnanou bitvu s domácími. Nerozhodný stav strhne 26 vteřin před koncem na svou stranu Wilkinson, když kopne svůj neslavnější drop goal. Vítězný pohár mistrovství světa Webb Ellis Trophy tak zvedli nad hlavu Evropané. Poprvé v historii.
Celá jižní polokoule nemohla Wilkinsonovi přijít na jméno. Okamžitě po skončení turnaje ho dlouhými články urážely noviny v Austrálii i na Novém Zélandu. Není se co divit, pohár vždy patřil jihu. A teď "mrznul" v deštivém Londýně.
Doma se mu však dostává velkolepého uznání. V roce 2004 ho BBC zvolí sportovcem roku, od královny dostává Řád Britského impéria a světová ragbyová asociace ho jmenuje hráčem roku 2003.
Jen těžko si můžeme představit, co v těchto měsících čtyřiadvacetiletý kluk prožíval.
Muž, který udělal z ragby show
Snazší je vystopovat, v čem spočívala Jonnyho genialita.
Talentovaný a mladý hráč trávil na hřišti hodiny a hodiny, podstupoval náročné tréninky. Měl navíc štěstí, že trénoval pod dohledem bývalého anglického reprezentanta Roba Andrewa. Vezmete-li v úvahu talent obou hráčů, byla to smrtelná kombinace.
Jejím výsledkem byl hráč s úžasnou technikou, s neskutečným zrychlením a skvělou obranou. Ragbista, který soupeře umí přimáčknout ke zdi a držet ho tam.
Nejvíc se ale proslavil svými kopy. "Umí jakýkoliv druh kopů, umí kopat z ruky, ze země, umí dropy. Skvěle kope oběma nohama a pro soupeře se stává nečitelným. Takový hráč se strašně těžko brání," říká trenér české reprezentace Martin Kafka.
Svými výkony dokáže bavit a okouzlit i ty, kteří se na ragby většinou nedívají. Jeho hra zvýrazňuje krásu tohoto sportu a laické oko diváka naplňuje úžasem.
Jedna vlastnost sportovních celebrit mu ale chybí. Nafoukanost. Je tak skromný, že při setkání s ním prý máte pocit, jako byste seděli s kamarádem.
Někteří novináři v touze po senzacích přetřásají jeho duševní zdraví a spekulují nad jeho částečnou uzavřeností. Dobře, možná je trochu plachý, ale co má dělat kluk, který vstoupil na světovou ragbystickou scénu tak velkolepě – a tak mladý?
Pohár plný smůly
Vraťme se teď ale zpátky do doby těsně po mistrovství světa, na kterém tolik zazářil. V tomtéž roce totiž přichází první vážné zranění, které odstartovalo neuvěřitelnou sérii nehod a úrazů, doprovázenou pořádnou porcí smůly.
Nejdřív se objevilo zranění ramene. Následují poškozené kolenní vazy, operace slepého střeva, kýla, koleno, natržená ledvina, poranění žeber….
Seznam je tak dlouhý, že připomíná lékařský slovník.
Trvá to měsíce a scénář se pokaždé opakuje. Zranění ho vyřadí ze hry, po týdnech se vrátí, předvede skvělý výkon a po pár zápasech odjíždí do nemocnice.
Ze světového ragby téměř mizí. Stihne odehrát jen několik zápasů, při kterých zachraňuje reputaci anglické reprezentace, která je po mistrovství světa žalostná. I to mu ale stačí, aby překonával další a další rekordy.
Úvod do dalšího mistrovství světa v roce 2007 ho zastihne na lavičce, tentokrát pro poranění kotníku. Dva zápasy sleduje v teplákové soupravě, nervózně posedává, čeká, až bude moci vyběhnout na trávník. V zákoutích tribun se potichu šíří zpráva, že i když nastoupí, nebude to Anglii stačit. Vrcholná forma před čtyřmi lety je teď pouhým stínem.
Jakmile se ale Wilkinson dostane na hřiště, doslova tlačí Anglii před sebou. V každém zápase skóruje a jeho tým dojde až do finále. Do finále, které podle odborníků neměla Anglie vůbec hrát. Porážka od Jižní Afriky sice bolí, druhé místo však přesto vypadá jako zázrak.
Ragby, Buddha a dlouhé vlasy
Kromě dlouhých zranění si Wilkinson prošel ještě něčím jiným. Příběh, který se odehrával na pozadí a nebyl na první pohled příliš vidět, pro něj měl ale přinejmenším stejný význam.
Když vyhrál světový pohár, splnil se mu dětský sen. Stal se mistrem světa, jeho hra zvedala diváky ze sedaček, spoluhráči si pochvalovali práci, kterou odvádí pro celý tým. Mohl být spokojený.
Ale tlak a zodpovědnost mohou být nad lidské síly. V jednom rozhovoru pro BBC uvedl: "Tenkrát, v roce 2003, po vítězství ve světovém poháru, se můj život dostal během 24 hodin dostal úplně mimo kontrolu."
Jonny se proto postupně obracel víc a víc do svého nitra. Začal chápat, že se potácí ve víru svých osobních ambicí a marketingového kolotoče. Poznal, že žije život, který on sám utváří jen velmi málo.
S odstupem času poznamenal: "Nikdy jsem nevěděl, co to znamená být skutečně šťastný. Trápil mě obrovský strach ze selhání a nevěděl jsem, jak se od něj osvobodit."
Nekonečná zranění a čas strávený mimo hřiště mu umožnily studovat vědu a spiritualitu a postupně objevoval jiný náhled na svět. Knihou, která ho prý zasáhla obzvláště silně, byla Schrodinger's Cat věnovaná kvantové fyzice.
"Našel jsem nový zdroj vyrovnanosti. Je těžké to popsat slovy, kniha je o tom, že naše mysl a realita jsou svým způsobem vnitřně propojeny. Nemám rád ´duchovní nálepky´, ale našel jsem zde spojení mezi kvantovou fyzikou a buddhismem, o který jsem se také zajímal."
"Buddhismus mi pomohl uvědomit si, že selhání v něčem je jedna věc, ale je jen na nás, jak si tato selhání interpretujeme. Takzvaná střední cesta mi umožnila vidět, že vše je vnitřně spojeno, úspěch a selhání, vítězství i prohra."
To samozřejmě neznamenalo, že by se fenomenální hráč odebral do kláštera a zpíval mantry do zdi.
Jen tvrdí, že našel vyrovnanost, klid a začal si všímat, jak mu přehnaná motivace, touha po perfekcionismu a tréninkové zátěže ničily život. Ke sportu teď přistupuje jinak.
Více se ovládá a na znamení proměny si nechal narůst delší vlasy.
A na otázku, jestli je pořád perfekcionista, odpovídá: "Ano, velký, ale tahle cesta mi umožnila najít vypínač, kterým to můžu vypnout nebo znovu zapnout. Není dobré nad tím ztrácet kontrolu. Teď se umím zastavit a říct si, už to nemusím, nechci dělat lépe. A pak jdu domů a užívám dne."
Ragby uzrálé jako víno
V posledních dvou letech se ragbyové Anglii nedaří. Špatné výkony celého týmu otevírají debatu, zda je Wilkinsonova pozice opravdu neotřesitelná. Je střídán a znovu se přidávají zranění. V současné době se sice hraje turnaj Šesti národů… jenže bez Wilkinsona. To by nesměl mít vykloubené rameno.
Výsadní pozici útokové spojky v reprezentaci Jonathan Peter Wilkinson sice ztratil, pořád je mu ale jen 29 let. Na jeho místě se mění hráči a reprezentace nemůže najít stabilitu, o kterou by se mohla opřít.
Kouči Martinu Johnsonovi by se návrat tohoto téměř dokonalého hráče určitě hodil.
Stejných fyzických výkonů se už od něj díky četným zraněním asi nedočkáme. Byl by to zázrak, kdyby se mu podařilo dostat tak poničené tělo do původních otáček.
Určitě by ale mohl ke svému talentu přidat zkušenosti, unikátní vidění hry a intuici. A když mu podá pomocnou ruku štěstí, dost možná se jeho nejlepšího ragby skutečně teprve dočkáme.
