Martine a Heleno, řekněte mi na začátek, proč zrovna Greater Patagonian Trail? Je to tak, že si člověk jednoho dne řekne: teď vyzkouším svoje možnosti a zkusím se vydat na náročný pochod dlouhý tři tisíce kilometrů?
Martin: Mám pocit, že pěší pochody zažívají v dnešní době velký boom. Čím dál tím víc lidí se třeba vydává na Pacifickou hřebenovku a my jsme si říkali, že bychom něco podobného taky zkusili. Čirou náhodou jsme se dostali do komunity lidí, kteří podobné přechody dělají. Byli jsme na cestovatelském festivalu, který je na extrémní treky zaměřený. Šli jsme na přednášku lidí, kteří Great Patagonian Trail těsně nedokončili. Myslím, že nás to motivovalo, abychom to zkusili.
Helena: My jsme navíc o návštěvě Patagonie vždycky snili, takže najednou to do sebe všechno zapadlo. Říkala jsem si, že třeba jednou, ale Martin měl jasno, že vyrazíme co nejdřív. Začali jsme plánovat a za necelý rok se opravdu vydali na cestu.
Jak dlouho jste celou trasu zdolávali?
Helena: Já jsem si bláhově myslela, že za tři měsíce bude hotovo. Martin byl trochu realističtější, protože říkal čtyři. Realita byla pět měsíců, a to hlavně díky náročné povaze toho trailu. Nakonec jsme šli od půlky listopadu do půlky dubna.
A byli jste první, kdo v jedné sezoně tak náročný trek dokončili…
Martin: Je to tak, pokud tedy nepočítáte autora, cestovatele Jana Dudecka, který trasu vytyčil. Je to německý cestovatel a dobrodruh, který dlouho jezdil do Patagonie a po letech přišel s nápadem, že by se z různých oficiálních a neoficiálních cest (třeba i cestiček vyšlapaných dobytkem v horách) dala vytvořil souvislá trasa. Tak vznikla „Main Road“ dlouhá tři tisíce kilometrů, po které jsme šli. Přestože o dokončení neexistují oficiální záznamy, kolem toho treku je veliká komunita lidí, kteří sdílí své zkušenosti s přechodem. Zajímavé je, že na rozdíl třeba od té Pacifické hřebenovky, na kterou vyráží tisíce lidí, vyjdou na Great Patagonian Trail v jedné sezoně pouhé desítky lidí.
Helena: Za těch pět měsíců jsme potkali jen čtyři páry, z toho první dvojici až po měsíci putování. Na rozdíl od ostatních tras je hlavní trasa velice osamělá a my byli devadesát devět procent času sami.
Cesta z Hornitos pass kolem stejnojmenné sopky. Její kráter je hned za jezerem.
Kolik kilometrů jste denně zhruba ušli?
Martin: Celkový denní průměr jsme měli dvacet pět kilometrů. Pokud jde člověk po prašné cestě, dokáže ujít i čtyřicet. Ale pak jsou dny, kdy jdete v horách nebo si prosekáváte cestu, protože tam žádná pěšina není, a to pak ujdete opravdu málo.
Helena: Byly i chvíle, kdy se před námi objevila pole popadaných stromů a my jsme strávili celé dopoledne tím, že jsme podlézali kmeny nebo zase široké stěny z bambusu. Náš „rekord“ byly pouhé dva kilometry za celé dopoledne. Vysoko v horách zas byla třeba kolmá stěna z balvanů, a to pak musíte vážit každý krok.
Absolvovali jste před zahájením nějaký trénink?
Martin: Nijak specificky jsme se nepřipravovali. Ale je pravda, že kromě obvyklých sportovních aktivit, jako je fitko nebo běh, jsme trávili víkendy chozením po horách u nás. Párkrát do roka se nám podařilo vyrazit i do Alp, kde jsme chodili maximálně pár dní v kuse. Vyloženě na horském přechodu jsme do té doby nestrávili více než prodloužený víkend. Protože chůze je naprosto přirozený pohyb, člověk tu kondici během prvních pár týdnů nějak nažene. A to, že jste pořád unavení, je naprosto normální.
Helena: Plán byl, že budeme každý víkend před trekem vyrážet na dlouhé túry, ale nakonec na to nebyl čas. Přípravu jsme řešili spíše v teoretické rovině, takže hlavně výbavu a věci kolem Greater Patagonian Trail. Existuje tak zvaný „Hikers manual“, kde jsou všechny věci popsané od autora trasy a dalších hikerů. Jeho prostudování a videocall s autorem je podmínkou pro získání navigačních souborů.
O Greater Patagonian Trail se jako o neoficiální trase ví, že je špatně značená. Co vám pomáhalo s orientací?
Helena: Pomáhalo, že jsme šli po Main Road. Kromě ní pak ještě existují různé alternativní stezky, které mají dohromady třicet tisíc kilometrů. Naše hlavní trasa měla v uvozovkách jen tři tisíce kilometrů a šli jsme většinou podle map a GPS.
Jak to bylo během pochodu s jídlem? Na kolik dnů jste byli schopni nosit si s sebou zásoby?
Martin: Celá trasa je rozdělená na jednotlivé sekce, kterých je dohromady 40. Začátek první sekce je Santiago, pak se jde pár dní přes hory a pak je tam další civilizace, která obvykle odděluje další sekci. Civilizací se ale třeba rozumí jen pár lidských stavení. Tam se pak dá většinou nějak dozásobit, případně sednout na autobus nebo se domluvit s místními, že vás odvezou do nejbližšího obchodu, aby si člověk mohl doplnit zásoby.
Helena: Maximum bylo osm devět dní. Ke konci už jsme měli hlad skoro neustále, protože zásob ubývalo. Když je člověk na dálkovém treku a chodí od rána do večera, tak by měl jíst třikrát víc kalorií než běžně. Představte si, že s sebou na zádech máte mít na osm dnů třikrát víc jídla, než běžně potřebujete. To je strašně moc. Takže ta hlavní trasa je navržená tak, aby se nějak rozumně daly doplnit zásoby.
Jaký byl během cesty váš jídelníček? Předpokládám, že jste s sebou nenosili zásoby konzerv.
Martin: Nejlepší jsou vysoko kalorické věci, které dodají rychle energii. Taháte kilo arašídového másla, čokolády, oříšků, ovesných vloček nebo sýra. Když jste ve větším městě, můžete si koupit Nutellu, sušenou šunku, ovoce nebo zeleninu.
Helena: Za sebe můžu říct, že při takovém vypětí, jakým ten pochod je, jídlo člověka až tak nezajímá. Na druhou stranu, pokud jíte málo, nemůžete ujít svůj denní plán. Ráno je důležitá vydatná snídaně. Musíte do sebe dostat potraviny s vysokou kalorickou hodnotou, přestože ne všechno vám tolik chutná. Hodně jsme jedli třeba tuňáka, kvůli bílkovinám a tukům, ale ten se vám samozřejmě taky přejí.
Martin: Když nikde dlouho nebyl supermarket, zastavili jsme se u místních, kteří buď sáhli do vlastních zásob nebo měli malý obchůdek, takže jsme vždycky nabrali alespoň tuňáka, chipsy nebo sušenky. Zelenina byla nadstandard. Měli jsme s sebou vařič, takže jsme často vařili kuskus, většinou zase s tím tuňákem. Také jsme to řešili dehydrovanými jídly, ze speciálních outdoorových obchodů.
Jeden z posledních dnů na trailu v PN Los Glaciares. Vyfoceno pod ledovcem Piedras Blancas.
A co ostatní zásoby a vybavení? Napadá mě třeba, jestli vám na pochod stačil jen jeden pár bot?
Martin: Boty jsme si spolu s ostatními věcmi museli nechat poslat. Nakonec jsme prošli celkem čtyři páry.
Helena: Netušili jsme jak, ale věděli jsme, že si budeme muset nějaké věci během cesty nechat doručit. Nakonec jsme poprosili člověka ze Santiaga, který byl ve facebookové skupině podobných nadšenců, jestli by nám balíky, co jsme si u něj předem uskladnili, poslal. Hrozně nás podporoval a dodnes jsme přátelé.
Kolik kilo jste běžně nosili na zádech?
Martin: Hodně jsme před trekem věci vážili a promýšleli jsme, aby byly funkční a zároveň lehké. Vyráželi jsme se základní vahou batohu osm kilogramů. S jídlem to pak bylo klidně i šestnáct kilo.
Helena: Kolikrát jsem ze začátku nebyla schopná jít ani hodinu v kuse po rovině, protože jsem na takovou váhu nebyla zvyklá. Hodně taky záleží, jak si zapínáte batoh. Později jsem přišla na to, že musím mít dobře utažený bederní pás, zatímco Martin klidně chodil s rozepnutými popruhy. On je neunavitelný (smích).
Jaká krajina se vám během celého trailu líbila nejvíc?
Martin: Ve druhé půlce treku začíná Patagonie a na to jsme se hodně těšili. Člověk to zná ze všech fotek a posledních pět set kilometrů té trasy, což obnášelo asi měsíc chůze, se tam dostanete. Prošli jsme tam hodně národních parků a byla to nádhera.
Helena: To jste mě zaskočila, protože mě se to líbilo naprosto celé. Na začátku byly polopouště, což tedy není extrémně zajímavé. Jsou to skály, kaktusy, tarantule, ale i tam byla úžasná místa. My jsme navíc věděli, že půjdeme od toho horšího k lepšímu, tak bylo na co se těšit. Teď namátkou se mi vybavuje třeba krajina připomínající Mars. Byla plná hor pokrytých pískem a sněhem, do toho lávové kameny a blankytně modré jezero. Úžasné scenérie, které člověk jinde nevidí. Pak jsme několik týdnů šli mezi doutnajícími sopkami, což byl taky úžasný pocit. Opravdu nedokážu zmínit jedno nejlepší místo. Celá ta trasa byla neskutečná a já bych to ještě jednou chtěla znovu vidět. Ta krása se člověku zaryje hodně hluboko do paměti.
Dopřávali jste si během přechodu i nějaké dny odpočinku?
Helena: Určitě, ale bylo to vždycky v civilizaci. Takovým dnům se říká Zero days. I když nakonec jsme tedy během našich dnů odpočinku běhali po civilizaci a něco jsme sháněli, nakupovali a zařizovali. Ale aspoň neběháte s těžkým batohem v obtížném terénu. Ke konci se nám dokonce poštěstilo, že jsme strávili i několik dní v posteli.
Martin: Dvacet nocí z těch sto padesáti čtyř jsme strávili v ubytovacích zařízeních. Člověk se hrozně těší na tu postel a opravdu se potřebuje vyspat.
Výhled z Paso del Viento na Jihopatagonské ledovcové pole – druhé největší extrapolární ledovcové pole na světě
Museli jste během přechodu řešit nějaký zdravotní problém nebo zranění?
Helena: Mě kousl pes. V odlehlých příbytcích v horách, říká se jim puestos, přebývají v nich pastevci, kteří mají psy. Ti jsou vycvičení na hlídání, protože v těch končinách je to jediná ochrana člověka. Měli jsme zkušenost, že psi jen štěkají, ale zrovna toto puesto bylo blízko cesty. Já se dostala příliš blízko a jeden z těch psů mě kousl do nohy. Naštěstí mi netekla krev, takže po dlouhém zvažování jsem nakonec očkování proti vzteklině neabsolvovala, protože to by pro nás znamenalo přerušení trailu. Nakonec jsem si nechala dát jen přeočkování proti tetanu. Pak jsem se modlila, abych za pár týdnů nedostala teplotu, ale díky bohu to bylo v pořádku.
V Patagonii žijí mimo jiné i nebezpečné pumy. Neměli jste ze setkání s nimi strach?
Martin: O chování pum jsme toho v rámci přípravy přečetli opravdu hodně. Každopádně vidět pumu je spíš vzácnost a ony navíc přirozeně po člověku nejdou, tedy pokud nejsou nemocné nebo vyhladovělé. Loví hlavně lamy, kterých je všude dost, takže hladové většinou nejsou. Je pravda, že na jihu bylo hodně informačních cedulí, jak se při střetu s pumou chovat.
Helena: Základem je, že když potkáte pumu, tak nesmíte ztratit oční kontakt. Nesmíte se chovat jako kořist, a naopak jí musíte dát najevo, že jste na stejné úrovni. Ideální je pomalu couvat a dělat se co největší, takže třeba roztáhnout bundu nebo si zvednout batoh nad hlavu. Hlavní je nedat se na útěk. Ty útoky jsou sice výjimečné, ale můžou se stát.
Jaké bylo nejbizarnější místo, kde jste během přechodu přespávali?
Helena: Těch bylo opravdu hodně (smích).
Martin: V navigačních souborech, které jsme měli k dispozici, jsou přímo vyznačená místa vhodná ke kempování, takže jsme se snažili plánovat, abychom přenocovali tam, ale ne vždy to samozřejmě vyšlo. Jednou se nám stalo, že jsme se brodili ledovcovou řekou, kterých je mimochodem po trase hodně. Na jaře se v průběhu dne hladina zvedá, takže je potřeba brodit ideálně ráno. Nám to nevyšlo, takže když jsme do řeky vešli, sahala nám už po pás, navíc začalo ještě pršet. Přebrodili jsme jedno rameno, ale druhé už jsme nedokázali.
Helena: Ještě jsme to zkusili. Po přejití prvního ramena jsme zjistili, že druhé přebrodit nepůjde. Zkusili jsme se vrátit, ale to už také nešlo, nakonec jsme uvízli v zatáčce té řeky. Modlili jsme se, aby přes noc přestalo pršet. Byli jsme z brodu zničení a byla to asi nejhorší situace za celý trek.
Martin: Když se člověk brodí, má v ruce hůlky a jde čelem proti proudu, aby byl stabilnější. Ale když už je ten proud moc silný, tak je lepší, když stojí dva lidé za sebou. Já jsem šel první a rozrážel jsem proud, který mi nakonec podtrhl nohy. Naštěstí mě Helena zezadu držela, tak nás proud nevzal, ale měli jsme namále.
Helena: Stála jsem na špičkách, protože hladina byla hodně vysoká a nějakým zázrakem jsem Martina udržela. Nějak jsme se odsunuli zpátky na břeh a bez jediného slova postavili stan.
A další den jste pokračovali v mokrých botách a oblečení?
Helena: Přesně tak. V pěti stupních to přes noc nemělo šanci uschnout. Často jsme se i budili ve stanu zimou, protože ke konci už přicházel podzim. Ráno jsme měli namrzlý stan, a když jsme večer brodili, tak nám přes noc zmrzly boty. Museli jsme počkat, až je slunko rozehřeje, pak zpátky do nich a pokračovat. Tělo si zvykne na všechno a při tom neustálém pohybu vám to, že na sobě máte mokré oblečení, už ani nepřijde.
Poslední pohled na ikonické vrcholky Cerro Castillo cestou k jezeru General Carrera
To zní jako něco, co může opravdu posílit vzájemný vztah. Hádali jste se vůbec během přechodu?
Helena: My máme hodně pevný vztah, všechno děláme spolu. Známí nám před odjezdem říkali, že to bude zkouška vztahu, ale já věděla, co můžu od Martina čekat. My jsme se i předtím dostávali do krizových situací v horách, i když jen v sousedním Rakousku. Ale to samozřejmě neznamená, že jsme se nehádali. Ze začátku to bylo opravdu těžké jak fyzicky, tak psychicky, protože tam byly úseky, kdy stačil jeden krok a kvůli trhajícím se kamenům by člověk letěl. Hádali jsme se, kudy jít.
Martin: Když už šlo do tuhého, tak ani na ty hádky nebyl prostor. Pohádali jsme se a najednou vidíme, že na nás z křoví kouká obrovská černá býčí hlava. A hned jsme na hádku zapomněli. Vzájemně jsme o sebe více méně pečovali. Helena měla třeba pevnější nohu v exponovaných úsecích a já jsem se staral o kemp a navigaci. Helča zase vařila.
Je ještě nějaký cestovatelský sen, který byste si chtěli splnit?
Martin: My jsme po tom přechodu ještě pár měsíců v Jižní Americe zůstali a intenzivně cestovali. Těšili jsme se zpátky do Prahy, ale není den, kdy bychom na to dobrodružství nevzpomínali.
Helena: Já si na začátku myslela, že ten přechod bude jednorázová záležitost a bude to stačit. Říkala jsem si, že je to naprosto šílené a nedám to. Neříkám, že to nebylo těžké, ale když se pak překulila půlka, napadlo mě, že se třeba ještě někdy někam vydám. Posledních pár dnů už jsem si byla jistá, že nechci, aby to skončilo a že někdy ještě budu potřebovat na nějaký trek vyrazit. Momentálně nic neplánujeme a čekáme, co neobvyklého se zase objeví. Rádi děláme něco jiného než ostatní a jdeme proti proudu. Někdy i doslova. Rozhodně to nebyl náš poslední přechod.
Greater Patagonian TrailNeoficiální dálková trasa dlouhá 3 000 km vede ze Santiago de Chile, pod vrcholky And přes Patagonii do argentinské vesničky El Chaltén v oblasti Jihopatagonského ledovcového pole. Nejdelší jihoamerický trail není nijak značený. Vznikl spojením existujících i zaniklých trailů, stezek pro koně a nahánění dobytka místními Arrieros, desítky kilometrů dlouhých cross-country sekcí i kompletně zarostlých bambusových lesů. To z něj dělá poměrně náročnou trasu, kromě samotného terénu i z hlediska navigace, téměř každodenního přecházení soukromých pozemků a nevyzpytatelného počasí.  |
