Na jedné noze má protézu, u druhé mu chybí kus chodidla. Přesto ve stolním tenise přehraje kdekoho. Na raketovém růstu mladého sportovce má lví podíl otec Josef Špalek, který sám dřív aktivně sportoval.
Svému synovi se společně s rodinou snaží vytvořit podmínky, které by jej katapultovaly do Tokia. Právě tam se totiž za pár let budou konat příští olympijské a tedy i paralympijské hry.
Josef Špalek, otec hendikepovaného stolního tenisty Víta Špalka.
Jak jste vlastně přišel na to, že Vítek je rozený sportovec?
Když se narodí dítě s vývojovou vadou, změní se kompletně celý denní pořádek rodiny. A já, abych se nenudil, jsem mu začal házet míček. Třeba hodinu. Jeho to ohromně bavilo. Hned bylo vidět, že má talent a předpoklady k pohybu. Ve dvou letech dostal první protézu a začal se učit chodit. Pamatuju si, že jsme byli v Německu, ve firemní prodejně Adidas, kde byla spousta míčů. A právě k nim se Vítek s obrovským nadšením poprvé sám rozběhl, aniž by ho někdo držel. Ve třech letech se naučil jezdit na odrážedle, pak na kole a asi v sedmi jsem ho na dovolené naučil plavat. Vítek má rád zimu a miluje běžky, takže jakmile napadne sníh, vyrážíme jezdit.
Přestože Vítek nosí protézu, pohybuje se s obdivuhodnou jistotou. Je to tím, že hodně sportuje?
Díky sportu má lepší koordinaci těla, to ano, ale dnes už jsou protézy na tak vysoké úrovni, že to není takřka poznat. Problémem ale je, že Vítek je ve věku, kdy hodně roste. A tomu se musí přizpůsobit i protéza. Potřebuje novou každých sedm měsíců. Jenže vyrobit ji není jednoduché. Proto nyní častěji jezdíme na protetiku do Zruče u Plzně, kde nám ji udělají. Ale není to hned, je třeba tam tak šestkrát sedmkrát zajet, než je hotová.
Jak jste zjistil, že Vítkovi učaruje právě stolní tenis?
Naše rodina je sportovně založená, takže ten pohyb je u nás tak nějak samozřejmý. Můj otec střílel závodně za tehdejší Rudou hvězdu Cheb, tak jsme si mysleli, jestli Vítek nepůjde tímto směrem. Jenže jeho to moc nebavilo, spíš si teď střílí z nás. Když bylo Vítkovi asi sedm let, začali jsme si přes knížky na konferenčním stole pinkat míček na stolní tenis. Jen tak, v sedě. Vydrželi jsme u toho klidně hodinu. Vítka to ohromně chytlo. K narozeninám jsme mu koupili venkovní stůl a už to jelo, už ten kolotoč začal. Dneska, pokud je zdravý, trénujeme šestkrát týdně, někdy i dvakrát denně.
Vítek začal sbírat zkušenosti i v zahraničí. Kde jste byli nejdál?
Vzhledem k tomu, že byl letos zařazený do mužské reprezentace handicapovaných, tak jsme vyjeli do Slovinska a za 14 dnů jedeme do Německa, do Bayreuthu. Ve svém věku už Vítek nemá konkurenci. Aby si zahrál, musíme objíždět závody dospělých. Před námi je velký cíl, paralympiáda v Tokiu v roce 2020. V tu dobu už by Vítek měl být na úrovni zdravého druholigového hráče.
Co vás čeká v dohledné době?
Letos v červnu se Vítek zúčastní Olympiády dětí a mládeže, která bude v Brně. Přestože je handicapovaným sportovcem, bude Karlovarský kraj reprezentovat v kategorii dětí bez handicapu. Je to skutečně výjimečné, když sportovec s postižením může na takto vysoké úrovni změřit své síly se sportovci bez jakéhokoli omezení.
Jste na něj hodně tvrdý?
Jsem, beru to podle sebe. Když jsem běhal za Rudou hvězdu Cheb, vstával jsem ráno v pět hodin a šel na trénink. Pak jel do Chebu do školy, po škole další trénink, pak jsem jel domů do Aše a tady jsem si šel třeba ještě zaplavat. A tak to bylo každý den. Díky tomu jsem se dostal na nějakou úroveň a mám z mistrovství republiky devět medailí. Bez toho to nejde, i když je to kolikrát těžké. Někdy jsme z tréninku utekli, ale když jsem se Vítka před domem zeptal, jestli chce ten tenis skutečně hrát, jeli jsme zpátky. Důležité je, že trénuje se zdravými hráči a že s nimi dokáže držet krok.
Je těžké vychovávat mladého sportovce?
Nesmírně. Nejen já, ale i manželka tomu obětujeme spoustu peněz a času. Neexistuje pro nás kultura nebo podobné věci. Žena, která pro nás vše připravuje, je ráda, když odjedeme na pár dní na turnaj, že si odpočine a stihne uklidit. Vzhledem k tomu, že často jezdíme na protetiku, musíme s Vítkem dohánět také učení. Teď je to složitější, protože přestoupil na jinou školu. Je to těžké i vzhledem k tomu, že v žádostech o příspěvek na individuální přípravu Vítka a dalších handicapovaných sportovců, které spolu s jeho mateřským oddílem SKST Cheb směřujeme na Karlovarský kraj, nejsme úspěšní. Ale bez podpory kraje a bez finančního grantu bude v budoucnu velmi těžké Vítka udržet na špičkové sportovní úrovni. Ale věřím, že se všechno nakonec podaří vyřešit. A že si Vítek jednou pověsí na krk medaili z paralympiády. Třeba jako Ivan Karabec.
