Kdy jste vstoupil k zálohám?
V roce 2004. Bylo to takové kolektivní rozhodnutí, půlka z nás je dnes u profíků a zbytek právě u záloh. Byly to tři roky, co jsem se vrátil z povinné vojny.
Povinná vojenská služba vás tedy neodradila?
Trvala jen rok a nebylo to takové, jaké to měli dřív naši otcové. Na maskáče jsem tedy nezanevřel.
Hradba 2016
|
Z jakého důvodu jste k aktivním zálohám vstoupil?
Cítil jsem to tak. Každý muž by měl být prospěšný svému státu. Dodnes nelituji jediného dne.
Dobrovolně v maskáčích jste už dvanáct let, co se od té doby změnilo?
Rok od roku se posouváme dál. Cvičení jsou velice realistická, čemuž přispívají i zkušenosti ze zahraničních misí našich profesionálních vojáků. S povinnou vojenskou službou se to opravdu nedá srovnat. Je znát i zlepšení výstroje a výzbroje, ale občas si stejně některé věci musíme koupit za své vlastní peníze.
Cvičení Hradba 2016 bylo největší v historii Aktivních záloh. Co jste trénovali?
Střežení objektů či prostoru jsme dříve trénovali jen zlehka. To se ve Vojenském újezdu Libavá, kde se výcvik konal, dramaticky změnilo. První dva dny jsme cvičili na situace, které nás mohou potkat.
Jak to vypadalo v praxi?
Měli jsme například za úkol střežit komplex přehrady po čtyři dny. Hned po 40 minutách od obsazení objektu se vše rozjelo a v podstatě už nezastavilo. První ataky byly lehké, ale postupně gradovaly.
Počet záložákův Karlovarském kraji V současné době jich je 43, což je 28,7 procent naplněnosti. Podle personálních tabulek by mělo být v kraji 150 záložáků. |
Co nového jste se naučili?
Bylo toho hodně, ale poprvé jsme například volali o vzdušné posily či naopak zajišťovali přistání záchranářského vrtulníku pro zraněné. Hodně nás to posunulo dopředu.
Útoky na vaše postavení prováděli profesionální vojáci?
Přesně tak. Zkoušeli nás opravdu důkladně. Jednou se k našemu postavení přiblížili rádoby opilí místní a my museli dávat pozor, jestli to není léčka. Na druhou stranu k nim musíme přistupovat úplně jinak než k ozbrojenému nepříteli. Poslali na nás i ženské, takže jsme si potrénovali i jejich prohlídky, které jsou samozřejmě jiné než u mužů. Pak už to gradovalo, řešili jsme sebevražedného atentátníka nebo rotu ozbrojenců.
Co pro vás bylo na Hradbě nejtěžší?
Nedostatek spánku. Bylo nás málo a vše se pořád stupňovalo. Často nás napadali právě v době střídání, takže nebyla výjimka, když člověk ulehl do spacáku a hned z něj vyletěl a běžel posílit obranu. Za tři dny jsme naspali přibližně tři hodiny.
Často trénujete v Doupově, ale tady bylo úplně jiné prostředí. Jakou to hrálo roli?
Byl to nezvyk, ale na druhou stranu musím říct, že třeba při nočním přesunu nás rotný Blažek navigoval na metr přesně. Takže v orientaci nebyl problém.
Úkol spočíval i v přípravě na střežení hranice, je podle vás tato varianta v současné době v Evropě reálná?
Myslím si, že na osmdesát procent ano. Situace už asi lepší nebude.
Jak se za dvanáct let vaší služby změnil pohled veřejnosti na Aktivní zálohu?
Ze začátku nikdo nechápal, co to je. Poté nás měli za blázny do zelené barvy. Jak se situace zhoršuje, tak i sám vnímám změnu nálady ve společnosti, kdy mi dost lidí děkuje a drží palce.
Několikrát do roka vyměníte civil za maskáče a naopak. Jak se taková změna projeví?
Než se člověk přesune do zeleného, tak se den dva rozkoukává. A návrat je těžký. Minimálně týden mi trvá, než se vrátím k civilnímu myšlení, je to znát.
Nový zákon jde záložákům naproti. Cítíte větší podporu i ze strany státu?
Na to jsme čekali od vzniku Aktivních záloh. Je to jedině dobře. Dokonce je to znát i na zvětšení počtu nových tváří, které se k nám hlásí.
Problémem záloh je ale uvolňování z civilního zaměstnání.
V tomhle mám výhodu. Pracuji v rodinné vinotéce, ale u spousty kluků je to opravdu velký problém. Někteří si dokonce vybírají dovolenou, o to to pak mají doma těžší, protože vysvětlit manželce, že si půlku dovolené bere kvůli armádě, není lehké.
