Při sledování jejich triků se tají dech. Vyběhnou kolmou zeď až do výšky čtyř metrů, následně udělají salto a dopadnou do parakotoulu.
Vyznavačů parkouru, tedy disciplíny, jejímž základem je schopnost dostat se z bodu A do bodu B bezpečně, plynule a účinně za použití vlastního těla, je i díky Ústečanovi Janu Pehlovi stále více.
V republice jich jsou přes tři tisíce, v Ústí asi stovka - jen do jeho kroužku chodí padesát dětí.
Parkourem se dnes už živí
Devětadvacetiletý vystudovaný sociolog se dnes parkourem dokonce živí. Kromě kroužku má projekt s názvem Skákej v poho a každý víkend pořádá po městech České republiky různé akce a workshopy.
Parkour
|
„K tomu mám ještě svou značku oblečení pro parkour,“ ukazuje mikinu s nápisem Pehy, což je jeho přezdívka. „Lidé věnující se parkouru mají rádi pohyb, a hlavně svobodu. Nesnášíme, když nás někdo nebo něco omezuje,“ přibližuje filozofii této komunity.
Jenže traceury (muž provozující parkour) často omezuje zranění. Jan Pehl byl přes dva roky mimo kvůli vážnému úrazu kolene, naplno začal opět skákat teprve nedávno.
„Skákal jsem v Tiských stěnách ze čtyřmetrové skály a dopadl do vysoké trávy, kde byl maskovaný hrbol,“ vzpomínal na okamžik, po kterém brečel bolestí.
„V koleni mám šrouby“
Byl tam s ním jeho kamarád, který už od té doby raději neskáče. „Já skončil v nemocnici a absolvoval jsem celkem tři operace, v koleni mám šrouby,“ líčí Pehl.
Od té doby se už nežene do věcí, při nichž by si mohl ublížit. Dříve například dělal běžně salta ze skály na skálu, mezi kterými byla propast 25 metrů hluboká.
Parkour se prý stal nebezpečný tím, že se lidé při něm natáčejí na video a dělají kvůli tomu čím dál neuvěřitelnější triky. Naposledy zemřel při parkouru na konci února osmadvacetiletý Tomáš, který spadl ze čtrnáctipatrového hotelu v pražských Strašnicích (o jeho případu jsme psali zde).
„Je pravda, že i my točíme videa pro fanoušky, kteří od nás očekávají stále lepší triky. Proto vlastně vyhledáváme nebezpečnější a zajímavější místa. Lezeme po jeřábech, po komínech, na konstrukci ústeckého mostu Edvarda Beneše děláme salta. Je to adrenalin,“ pokyvuje hlavou štíhlý mladík.
V dětství dělal kung-fu a až ve dvaceti letech propadl parkouru. V anglicky mluvících zemích se pro tuto disciplínu vžil název freerun.
Vyběhne čtyřmetrovou kolmou zeď
Podle něj je bezpečné skákat maximálně asi ze čtyřmetrové výšky. „Existuje poučka, že byste neměl skákat z výšky, do které nevylezete. Já umím vyběhnout kolmou zeď do výšky čtyř metrů,“ usmívá se. Používá k tomu speciální techniku, při které je důležité správně umístit první krok na zeď.
Bezpečnost je také základem při jeho trénincích věnovaných dětem. Jinak by ani u rodičů neuspěl. „S dětmi trénujeme raději v tělocvičně než venku. Jsou totiž zbrklé a je to bezpečnější,“ vysvětluje Pehl.
19. února 2015 |
Učí děti od pěti let gymnastické prvky, které se při parkouru liší hlavně v dopadech. Klade důraz také na sílu.
Pomyslnou Mekkou pro parkouristy je řecký ostrov Santorin, kde se konají největší světové závody. Domy na skále tam jsou hodně blízko u sebe, mají rovné střechy a plno teras a balkonů. Pehl se tam chystá poprvé nadcházející léto.
„Zatím jsem byl jen ve Francii. Jezdíme se učit přímo do Paříže, místní lidé se o nás postarají a ukážou nám různé spoty (veřejné prostranství, kam chodí vyznavači parkouru trénovat - pozn. red.) a cvičí s námi,“ upřesnil. Právě Francouzi a Rusové jsou v této disciplíně na špičce.
Metro Vltavská je centrum
Nejznámější spot v Česku je v Praze na zastávce metra Vltavská, což je takový centrální bod všech parkouristů v republice. Ale i v Ústí je několik ideálních míst, například u hotelu Vladimir nebo za vlakovým nádražím či na Lidickém náměstí.
„Jenže nikde nejsme vítáni, vyhazují nás a volají na nás policii. Vyhrožují nám i pokutou,“ dodal s tím, že zatím žádnou platit nemusel. I kvůli „pronásledování“ policií chce ve spolupráci s vedením města postavit parkourové hřiště.
Aby dostal parkour do většího povědomí veřejnosti, chystá Jan Pehl akci s názvem Czech Air Time. První ročník se uskuteční v květnu v Praze.
„Pozval jsem na něj nejznámější freerunery světa, například Pashu. Bude to dvoudenní festival parkouru spojený s hudbou,“ uzavírá Pehl své vyprávění.
„Lidé věnující se parkouru mají rádi pohyb, a hlavně svobodu. Nesnášíme, když nás někdo nebo něco omezuje,“ říká.
