Mohla byste blíže popsat vaši představu pietních biocenter?
Je to hybridní model, který by propojoval pohřebnictví a péči o krajinu. Pietní biocentrum si můžete představit jako krajinný prvek s přidanou hodnotou pohřbívání v rámci územních systémů ekologické stability. Biocentra jsou člověkem vybudované přírodní prvky v krajině, které v ní například udržují vodu, ale brání třeba i masivnímu vymírání druhů a ztrátě diverzity obecně. Protože dnešní velké monokulturní krajiny způsobují úbytek polního ptactva a podobně.
Ing. Arch. Blanka Solár (*1994)
|
Kremace a pohřbívání do hrobu by tedy bylo tabu?
Ano, kremace není ekologická. Stále mezi lidmi panuje mýtus, že popel je pro přírodu dobrý, že tím zeminu vlastně pohnojíte. Ale to není pravda. I rozptylové loučky se po nějaké době uzavřou, protože půda se potřebuje zregenerovat.
V českých krematoriích se navíc využívají fosilní paliva a filtry ze spaloven se nacházejí na stejné úrovni jako jaderný odpad. Když je chcete zlikvidovat, můžete je maximálně tak zakopat hluboko do země.
Pohřeb do země je zase zbytečně omezený zákonem. Legislativa ukládá pohřbívat pouze v rakvi, a to do hloubky 1,8 metru. Tím ale dochází k omezení přístupu vzduchu a zpomalení procesu rozkladu. Ještě po třiceti letech se tak hrobníci při otevírání hrobů potýkají s nerozloženými ostatky. Statisticky až polovina všech hřbitovů má problém se špatně propustnou půdou. V takových podmínkách člověk v rakvi po dvou letech vypadá opravdu nepěkně, tělo prostě nemá šanci se rozložit, když je uloženo takto hermeticky a hluboko pod zemí.
S alternativou přišel v září loňského roku Ďáblický hřbitov, který otevřel první ekologické pohřebiště v Česku. Odpovídá vašemu konceptu?
Rakve se tam mohou používat jen z plně rozložitelných materiálů, to samé platí pro oděv zesnulého. Ale stále je to omezené tím, že tělo musí být v rakvi hluboko v zemi, protože to tak ukládá zákon. Za současných podmínek je to nejekologičtější pohřebiště, které tu máme. Pořád je ale součástí hřbitova a má parkový charakter.
Pietní biocentrum by bylo skutečně krajinným pohřebištěm, hřbitovní rezervací v naší krajině. Může vzniknout jako mokřad, chrpová louka, sad nebo třeba javořina. Možností je víc, ale vždy by to bylo něco, co by krajině a lokálním druhům v daném místě nejvíc prospělo.
Ekologická rakev, lněný rubáš, kvítí jako náhrobek. Hřbitov nabízí alternativu |
A co alternativy jinde na světě?
V USA má přírodní pohřebnictví mnohem delší tradici, dobře tam fungují krajinné hřbitovy. Typické jsou zejména pro středozápad Ameriky, ale nejen tam. Krajinný kontext je však v USA úplně jiný než u nás, v Česku to podobně udělat nejde. Máme tu velký hlad po pozemcích a neexistují tu prérie, které by se mohly k těmto účelům volně použít.
Jak tedy naložit s ostatky, aby byla zachována pieta i ekologičnost?
Využily by se ekologičtější metody pohřbívání, jako je například terramace neboli kompostování. Tělo se v tomto případě neukládá do země, ale do speciálních znovupoužitelných nádob. Proces přeměny, během něhož vznikne zhruba metr krychlový zeminy, trvá přibližně čtyřicet dní.
Právě ke kompostaci směřují výhrady některých lidí, že prý není pietní. Přitom s pietou nemá příliš společného spíš klasická kremace. Je to jako v továrně. Do spalovny jede jedno tělo za druhým se sloty třiceti až čtyřiceti minut. Navíc u kremace mohou vznikat přebytky popela, které už se nevejdou do urny. A provozní řády hřbitovů to upravují tak, že pokud vzniknou přebytky popela, dávají se společně s nevyzvednutým popelem do společných hrobů. Nemáte tedy ani stoprocentní záruku, že v urně skončí všechen popel pozůstalého.
A když už neplatíte nájem místa na hřbitově, hroby se recyklují, a po určité době mohou ostatky také skončit ve společném hrobě, jehož obsah je po naplnění zpopelněn. A to nehledě na to, že jste si kdysi zaplatili pohřeb do země.
 |
Smrt v přírodě je živá
Jaké budou náklady pro lidi, kteří by se pro spočinutí v pietních biocentrech rozhodli?
Za místo uložení si člověk zaplatí, ale peníze zčásti půjdou na údržbu biocentra, z něhož můžeme mít dobrý pocit. V Česku se totiž dají získat dotace na zakládání těchto biocenter, ale podle posledních informací stát nepřispívá na jejich údržbu. Ta je přitom potřeba.
Pro přírodu totiž není nejlepší nechat ležet ladem kus krajiny. Je potřeba, aby se o ni někdo staral. V našem krajinném kontextu už nemůžeme žádnou divočinu nechat ležet ladem, protože naše krajina je svázaná s člověkem. Je to v pořádku, ale je potřeba s tím počítat.
A jak s tím naloží zákon?
Musela by vzniknout nová definice zákona o ochraně přírody a krajiny jako významného krajinného prvku s přesahem do kultury. Pietní biocentrum by nebylo definované jako pohřebiště, což by ani nemuselo. Je totiž dokázané, že z ostatků už 45 dní po terramaci nerozklíčujete DNA a drtivá většina patogenů je zničena. Stopy medikace tam být mohou, ale to je ještě téma, které dále odborníci studují.
Smrt je pro naši společnost velmi citlivým tématem. Není pro některé váš návrh příliš kontroverzní?
Lidé reagují většinou pozitivně. Těch odpůrců je mnohem méně, ale myslím si, že jsou to převážně lidé neinformovaní, kteří vlastně moc nevědí, co všechno stojí za klasickými metodami pohřbívání.
Ano, někdo řekne, že je to kontroverzní, ale i ve staré literatuře čteme verše „na mě bude kvítí růst“, a dřív tomu tak opravdu bylo. Dnes si můžete z popela zesnulého nechat udělat těžítko, a proti tomu se nikdo neohrazuje. Myslím si, že je v pořádku tady mít i variantu skutečného splynutí s přírodou pro ty, kteří o to stojí.
Váš koncept přitom akceptuje životní koloběh. Je to symbolické, ale i praktické.
A o to nám jde. O to, aby se naše ostatky vrátily do koloběhu. Naše smrt je v přírodě živá. My se ji snažíme zabetonovat rakvemi a náhrobky, ale přitom jde o cyklus. A jistém smyslu je ten cyklus absolutně nedefinitivní. Proto má smysl se tím zabývat.
Když mluvíte o náhrobcích, znamená to, že v pietních biocentrech by nebyly?
Hodně lidí se obává, že by s pietními biocentry najednou nebyla označená místa ostatků jednotlivých lidí. Ale tak to vůbec být nemusí. Jednotlivá místa by byla zanesená v systému GPS a každý člověk by si mohl před smrtí rozhodnout, zda chce místo svého spočinutí označit třeba vysazením stromu, trvalkami, popřípadě plochým keramickým prvkem a podobně. Není ani vyloučeno, že by tam byly i drobné, umělecky pojaté symbolické a funkční struktury – vyvýšené lávky, útulny k rozjímaní a ochraně před počasím během návštěvy, které by nekolidovaly s životem místní fauny a flóry.
Co by rozvoji pietních biocenter nejvíc pomohlo?
Iniciace odborné diskuze k tématu, sami na jaře plánujeme konferenci. Ideálně bych si představovala, aby se metody terramace chopila nějaká instituce nebo výzkumný ústav. Teď je to všechno v rukou soukromých firem.
My ve spolku Poslední stopa samozřejmě nechceme docílit toho, aby se teď všichni šli najednou zterramovat. Každý má právo na svobodné rozhodnutí. Ale je důležité, aby lidé věděli, co procesy pohřebnictví obnášejí, a aby jejich rozhodnutí bylo informované.
