Nejúčinnějším prostředkem pro boj s tanky v období velké války byla polní děla. Rozvojem pěchotní výzbroje vznikla podskupina nových zbraní, a to protitankové pušky, které ovšem nebyly tak úspěšné.
Nicméně v poválečném období mocnosti tyto pušky dále rozvíjely, a v ještě krvavějším konfliktu nasadily i monstrózní konstrukce, ke kterým se jednoznačně řadí i japonská protitanková puška Typ 97. Ta si ovšem s novými americkými středními tanky nedokázala z bezpečné vzdálenosti poradit, japonská generalita proto počítala s touto zbraní při útocích na vyloďovací plavidla amerických mariňáků, slabě chráněné cíle a živou sílu.
První protitanková puška
Zavedení nového útočného prostředku si zpravidla říká o ráznou obranou odpověď. Ne jinak tomu bylo v první světové válce, jelikož nasazení tanků představovalo zlom z mnoha hledisek. Adekvátní obrana proti nim se hledala cestou rozvoje stávající i vývojem nové techniky. Z polních děl tak vznikla děla protitanková a úprava parametrů pěchotní výzbroje vedla k puškám schopným prorazit pancíř tehdejších obrněnců.
Za průkopníka v protitankovém boji je považována německá císařská armáda, kterou nepříjemně překvapily obrovité hranaté „krabice“ 15. září 1916 v průběhu bitvy na Sommě. Vojáci s údivem sledovali, jak se od kolosů odráží běžné projektily vystřelené z ručních palných zbraní. Proti pomalu pohybujícím se britským tankům Mark s vysokým profilem ovšem později úspěšně nasadili polní děla. Mezi neúspěšné experimenty se zařadilo spojování ručních granátů do svazků, tyto improvizace měli pěšáci vhodit do jednoho z otvorů v obrněnci nebo na jeho stropní ocelové pláty, kde byl pancíř zpravidla nejtenčí, ale s objemným granátovým spletencem to bylo prakticky nemožné.
Britský tank Mark I byl prvním bojově nasazeným tankem ve válečné historii.
Primát si císařská armáda připsala, když jako první v historii nasadila protitankovou pušku, ale mnoho muziky s ní také neudělala, což potvrzují následující údaje. Britové přišli asi o 2 000 obrněnců z přibližně 3 000 nasazených kusů, ruční granáty a protitankové pušky vyřadily podle statistiky jen 4 kusy, miny měly na svědomí 20 obrněnců, o většinu ztrát se postarala palba děl. I v případě francouzských tanků to bylo podobné, ruční granáty a protitankové pušky vyřadily 4 tanky, zbylých 744 z celkově nasazených cca 4 300 tanků eliminovaly ostatní zmíněné prostředky nebo technické závady.
Protitanková puška Mauser kalibru 13,2 mm nebo Tankgewehr M 1918 (známá i jako Mauser Model 1918) byla sice vyrobena ve větším množství, ale kontinuální sériová výroba začala až v květnu 1918 a do bojů se tak nestihla výrazně podepsat. Projektil s ocelovým kaleným jádrem dosahoval počáteční rychlosti 785 m/s a na vzdálenost 100 metrů probíjel 22mm pancéřový plát. Střelci tak mohli vyřadit i britské těžké tanky Mark V s čelním pancířem o tloušťce 16 mm.
Německá protitanková puška Mauser Tankgewehr M1918 z první světové války
Puška ovšem brzy zastarala a její projektily již nedokázaly z bezpečné vzdálenosti ocelové pláty obrněnců třicátých let probít, proto ji Reichswehr stáhl ještě před rokem 1935 pro záložní jednotky a výcvikové účely.
Nicméně jednoranová zbraň se zvětšeným válcovým odsuvným závěrem typu Mauser posloužila jako vzorový model pro vývoj následovníků i ostatním mocnostem světa. Zbraň zkoumali i yankeeové za velkou louží. Britský vývoj vyústil v 16kg pušku Boys na náboje .55 Boys (13,9 × 99 mm). Samotní Němci dali před přímým nástupcem přednost poněkud složitému PzB 38 a pro výrobní proces přijatelnějšímu PzB 39 (náboje 7,92 × 94 mm). Sověti zařadili slavný typ PTRD-41 (náboje 14,5 × 114 mm), jeho dlouhá kariéra pokračovala ve válce o Donbas v letech 2014 a 2015.
Německá protitanková puška PzB 39
Gigant samurajů
Nové obrněnce chránily stále silnější ocelové pláty. Návrháři protitankových pušek na to začali reagovat zvětšováním ráže (až 20 mm), tím ovšem rostla hmotnost konstrukce – vznikly i půl metrákové pušky. Změnil se i mechanismus, konstruktéři začali ve 30. letech uplatňovat samonabíjecí mechanismus. Na základě zákluzu hlavně pracovaly švýcarské Solothurny S-18/100 o hmotnosti 45 kg, 54kg S-18/1000 a verze S-18/1100 o stejné hmotnosti mohla střílet i dávkou. Mnohem častěji se však jednalo o odběr prachových plynů z hlavně, které tlačily na píst. Z takto uspořádaných pušek lze zmínit sovětský PTRS-41 o hmotnosti cca 21 kg, finský Lahti L-39 o hmotnosti 49,5 kg a japonský Kawamura Typ 97.
Posledně zmíněný obr začal vznikat v polovině třicátých let v zemi vycházejícího slunce, délkou překračoval dva metry a hmotností půl metráku. Při porovnání parametru se švýcarským konkurentem – 54kg Solothurnem S-18 – je zapotřebí podotknout, že tato puška šlapala „dělu“ ze země samurajů na paty. Japonský kolos sice vážil „jen“ 53 kg, ale s přepravním rámem s držadly a ochranným štítem o tloušťce 4 mm, které se dodávaly jako součást zbraně, to bylo rovných 68 kg. Představoval tedy spíše přenosné protitankové dělo než běžnou protitankovou pušku. Nutno ovšem zmínit, že dobové snímky spíše zachycují zbraně v akci bez štítu.
Japonská protitanková puška Typ 97
Samonabíjecí Kawamuru Typ 97 ráže 20×124 mm připravil tým odborníků kolem experta Masaya Kawamury. Stěžejní práce zahrnovala adaptaci závěrového mechanismu na giganta tak, aby platil za funkční a zároveň spolehlivé dílo. K zajištění závěru poloautomatické pušky zvolil vertikálního kyvného bloku, jenž odemykal závěr poklesem z vybrání pouzdra závěru do spodní pozice při chodu pístů a nosiče závorníku do zadní úvratě. Chod závěru, vyhození prázdné nábojnice, znovunabití zbraně a natažení bicího mechanismu zprostředkovávaly dva paralelní plynové písty pevně spojené s nosičem závorníku a uložené pod hlavní. Prachové plyny byly odebírány otvorem ve spodní části středu hlavně, vedeny podlouhlou trubicí se zakomponovaným regulátorem odběru prachových plynů a rovnoměrně rozdělovány na písty ve dvou trubicích.
Američany ukořistěná japonská protitanková puška Typ 97
Jelikož zbraň ještě spadala do kategorie pušek, nad konstrukčním týmem se vznášel velký problém, a to enormní zpětný ráz, který bylo potřeba srazit na přijatelnou úroveň. Zbraň tedy dostala speciální zákluzný systém a úsťovou brzdu. Hlaveň se závěrovým systémem vykonávaly vůči rámu zbraně s opěrným systémem zákluz, jejž korigovala do rámu vsazená pneumatická brzda (princip zákluzu hlavně se závěrem měly např. i britské pušky Boys). Závěr byl zpět do přední polohy vracen dvěma paralelními podlouhlými pružinami. Přejímání přebytečné energie pohybujících se součástí a tlumení jejich nárazu tak měly zabezpečovat dvě mohutné koaxiální pružiny a pneumatická brzda.
Zpětný ráz i hluk přesto byly pro střelce na hranici nebo spíše za hranicí snesitelnosti. Zbraň i přesto opatřil tým tvůrců pažbou ploutvového typu, která se měla při výstřelu zapřít o rameno střelce. Ve výpovědích jsou zaznamenány případy zlomených klíčních kostí. S nadsázkou se dá říci, že obsluha si musela dávat pozor, aby při výstřelu neudělala „kotoul vzad“.
Nedostatečná průraznost
Sehraní pěšáci (byli potřeba alespoň dva muži) dokázali za minutu vystřelit až 14 střel. Pomáhal jim k tomu krabicový zásobník vkládaný do horní části pouzdra závěru, pojal sedm kusů nábojů. Protipancéřová munice se řadila k nejvyužívanější, z další lze uvést klasickou tříštivotrhavou. Pro zajímavost lze zmínit, že měly být řazeny střídavě náboje protipancéřové a výbušné v poměru 4:3. Střelec měl nejprve zasáhnout tank protipancéřovým projektilem a hned vzápětí do stejného místa střelit náboj výbušný.
M4 Sherman byl nejznámější americký tank ve druhé světové válce.
Projektily (z munice 20 × 124 mm) vystřelené z Typu 97 dokázaly pod 90° úhlem dopadu prorazit 30mm pláty oceli ze vzdálenosti cca 300 m. Přední pancíř amerického tanku M3 Stuart (tloušťka 44 mm) prorážely na vzdálenost 150 m. Na nové obrněnce M4 Sherman již nestačily. Produkci zastarávajícího Typu 97 zbrojovky ve městě Kokura ukončily již v roce 1941 po 1 008 vyrobených exemplářích, ale montáž po dvou letech obnovila společnost Nihon Seikosho. Zbraň v této době již neplnila původní protitankovou úlohu, z důvodu nedostatku techniky se měla podílet na obraně ostrovů.
Původní protitankovou funkci plnil poloautomat při svém potvrzeném bojovém křtu v roce 1939 v oblasti řeky Chalchyn, kde se utkal se sovětskou obrněnou technikou, zvláště rychlými tanky BT-5 a BT-7. Bohužel již v této době se začínaly promítat neduhy. Nepraktičnost a imobilita omezovaly možnosti dalšího jeho uplatnění proti obrněncům se stále silnějším pancířem. To se ale týkalo všech ostatních zbraní této kategorie, např. konkurenční monstrózní Solothurn S-18/1000 mohl projektilem (náboj 20 × 138 mmB Solothurn Long) prorazit nejvýše 35mm pancéřový plát ze vzdálenosti 300 metrů. Tyto zbraně mají přímého nástupce, a to protimateriálové pušky, které ovšem proti tankům již nejsou určeny.
