Čím se výzkum publikovaný na konci února v časopise Nature zabýval?
Na myších jsme se snažili objasnit, jakým způsobem dochází k růstu. Růst dlouhých kostí u dětí totiž umožňují růstové ploténky - chrupavčitá tkáň na koncích dlouhých kostí. Zjišťovali jsme, jak je možné, že je růstová ploténka schopná vytvářet další a další buňky – chondrocyty – a zabezpečit tím růst dlouhých kostí.
Našim výzkumem se nám podařilo vyvrátit určité představy o fungování růstu dlouhých kostí. Většina procesů ve vývoji je sice již nějakým způsobem vysvětlená, nebo alespoň existují nějaké teorie, ale přitom se neustále přichází na to, že některé věci neplatí a že vývoj probíhá trochu jinak.
Co jste tedy zjistili?
Předpokládalo se, že v růstových chrupavkách je určitá zásoba buněk, které produkují další chondrocyty – buňky, které tvoří chrupavku – a tím dochází k růstu dlouhých kostí. Když potom tyto buňky dojdou, růst ustane. Ale my jsme zjistili, že krátce po narození se některé chondrocyty začínají chovat jako kmenové buňky - začnou se sebeobnovovat. Takže se rozdělí na dva typy buněk, z nichž jedna vytváří další chondrocyty a jedna má za úkol sebeobnovu, tedy „kmenovost“.
Můžete si to představit podobně jako obnovující se tkáně jako třeba střevo nebo kůži. Tam jsou také buňky, které jsou schopné v průběhu celého života nějakým způsobem vytvářet buňky potřebné na regeneraci. A podobným způsobem funguje růstová chrupavka.
Čím je tento objev tak významný?
Výzkumem se nám například podařilo vysvětlit gigantismus – když dojde k poruše, tak se kmenové buňky mohou obnovovat víceméně do nekonečna a umožňují neomezený růst dlouhých kostí.
Pokud chceme vysvětlit, jak vznikají nějaká onemocnění, musíme nejdřív opravdu podrobně vědět, jak probíhá normální vývoj. Pokud se tedy chceme zabývat tím, jak léčit poruchu růstu, potřebujeme vědět, jakým způsobem růst probíhá.
Léčbě jakých onemocnění by to mohlo pomoci?
Mohlo by to ovlivnit růstové poruchy obecného charakteru, například když je předpokládaná výška u dítěte patologicky nižší, než je průměr. Potom různé formy trpaslictví, které jsou způsobené právě tím, že nedochází k dostatečnému růstu dlouhých kostí. Ovšem bude samozřejmě ještě potřeba potvrdit, že růst probíhá stejně i u člověka
Jak konkrétně jste se vy podílela na zmiňovaném výzkumu?
Dlouhodobě se věnuji výzkumu jedné určité molekuly, zkoumala jsem ji například na myších zubech. A proto mě také oslovil lídr tohoto projektu z Institut Karolinska ve Švédsku – zajímalo ho, jak to s tou molekulou vypadá v rámci myších růstových plotének.
V rámci výzkumu jsem křížila myši, u kterých je možné tu molekulu pomocí proteinu viditelného pod fluorescencí zobrazit. Potom jsem odebírala myší růstové ploténky, které jsme dále zpracovávali.
Výsledky se vám podařilo publikovat v časopise Nature – v jednom z nejprestižnějších vědeckých časopisů na světě, ve kterém se podaří otisknout svůj výzkum jen několika Čechům ročně. Napadlo vás, že by tento výzkum mohl mít až takový význam?
Samozřejmě jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Většinou člověk dokončí výzkum a až pak uvažuje, kam by ho mohl poslat. Obdobným způsobem spolupracuji i s dalšími výzkumníky, člověk nikdy dopředu nečeká, že to bude výzkum vhodný například do časopisu Nature.
Kdy jste zjistila, že výzkum je právě na této úrovni?
Až když přišlo oznámení autorům, že náš výzkum byl zaslán k posouzení do Nature. To jsem se pořád ještě smála „aha, zkoušejí Nature“. Většinou pokud tam totiž pošlete článek, zhruba za dva dny dostanete odpověď, že se jim vzhledem k velkému počtu zájemců nehodíte. Ale v tomto případě toto oznámení nepřišlo, tak jsme čekali.
Kdy jste si začala říkat, že by to mohlo vyjít?
Byla jsem pozitivně naladěná už v momentě, kdy jsme z Nature po dlouhém revizním řízení dostali informaci, že máme udělat „drobné revize“. To znamená, že už po vás nechtějí další experimenty, ale jen přepsat text. Už to pro mě byl velký úspěch. Někteří kolegové to přirovnávali k nominaci na Oskara - když článek do Nature pošlete a oni vám ho nevrátí.
Jak jste se dozvěděla, že časopis váš článek přijal?
Dozvěděla jsem se to po e-mailu. Většinou ještě večer kontroluji poštu. Stejným způsobem jsem si sedla k počítači ten večer. Ve schránce jsem našla e-mail, kde hlavní autor psal, že náš článek byl akceptován do Nature. Nejdřív jsem tomu moc nevěřila. Musela jsem si to otevřít několikrát. Moc práce jsem ten večer potom už neudělala.
Plánujete s tím samým týmem další spolupráci?
Určitě. Máme několik dalších věcí, na které bychom se chtěli společně podívat.
