První ze skupin, liberálně-demokratická, ho považovala za převtělence ďábla, který přišel zničit tu Ameriku, ve které oni žijí, a vlastně jim tak trochu dokázat, že si ji jenom vysnili.
Druhá názorová skupina, konzervativně republikánská, se nadále odmítala smířit s jeho de facto „nepřátelským převzetím“ jejich vlastní strany a hlásala, že instituce a mechanismy jsou vždycky silnější nežli jednotlivec. Prezident Trump tak bude brzy ochočen a okleštěn na klasického republikána a rozdíl od McCaina na něm neuvidíte.
Poslední názorová skupina, vášniví bojovníci srdce proti všemu, co se zdá být jen trochu elitářské a zavání establishmentem, byla přesvědčena, že se demokratům ani republikánům ve skutečnosti nikdy nepodaří Donalda Trumpa předělat na konvenčního „amerického prezidenta“ a že to je jenom dobře. S takovým nereformovatelným Trumpem pak přece jen vysuší bažinu Washingtonu a vrátí svoji Ameriku tam, kde si ji ještě pamatují jako jednotnou, silnou, bílou, anglicky mluvící a protestantskou.
Naše zamyšlení bude samozřejmě jiným pohledem než nějaké klasické shrnutí dávno známých faktů tohoto roku – od bojů proti Obamově zdravotní reformě (Obamacare) přes vývoj severokorejského problému až k otázce Jeruzaléma či k téměř schválené daňové reformě.
Tyto a další události by si všechny samozřejmě zasloužily vlastní faktografickou analýzu, ale tou tento text být nemá. Podívejme se spíše o něco hlouběji, zaměřme se přímo na kořeny stromu, jehož větvemi jsou všechny zmíněné otázky.
Naším cílem je nikoliv popsat, jak byl ten či onen problém řešen a co to znamená, ale proč byl řešen právě tím způsobem, který si Trumpova administrativa zvolila. Trumpova polarizace tří základních názorových skupin ve Spojených státech amerických je předmětem této analýzy.
Důležitější je, kdo to navrhuje, než co vlastně navrhuje
Demokraté si po celý tento rok odmítali připustit některé na míle viditelné pravdy. V první řadě tu, že Trumpovy problémy s nutností přesvědčovat Kongres o svojí pravdě nejsou typicky jeho a začínají již s nimi samými a Obamou.
Hynek Kmoníček Velvyslanec Česka v USA. V letech 2013 až 2017 působil jako ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii. Studoval angličtinu a arabistiku na Univerzitě Karlově v Praze a blízkovýchodní moderní dějiny, hebrejštinu a arabštinu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. |
Prezident Obama před devíti lety přišel do Washingtonu s myšlenkou o konci polarizace americké politické scény. Řešení budou nalézána s Kongresem a zejména systémová dlouhodobá řešení ovlivňující na desetiletí celé USA je dobré nalézt za konsenzu republikánů i demokratů. Obama se o to marně pokoušel pouze po první dva roky svého prvního prezidentství.
Postupem času ztrácel pozice a spojence jak v Senátu, tak ve Sněmovně reprezentantů. Nakonec svoje neprosaditelné reformní názory prostě nadiktoval prezidentskými příkazy bez parlamentní a stranické opory v průběhu posledních dvou let svého osmiletého prezidentství.
Tím otevřel brány k tomu, že nový republikánský prezident udělá úplně to samé, jenom opačným směrem. Nové prezidentské příkazy zruší minulé prezidentské příkazy, aby příště byly samy zrušeny a Kongres se na to bude dívat, protestovat, komentovat a otravovat prezidenta vlastními návrhy, třeba novými ruskými sankcemi. To je situace, ve které jsme dnes.
Americká politika se stala natolik stranickou a tak málo věcnou, že je nadále mnohem důležitější, kdo něco navrhne, než co to vlastně navrhuje. Demokratické návrhy zničí republikáni, republikánské demokrati a Trumpovy návrhy pak často obě strany rukou společnou. Tato situace prezidenta bez spojenců nakonec vygradovala až do stavu, kdy dnešní republikánský prezident s jenom částečnou kontrolou svojí vlastní strany v Kongresu vychází někdy lépe se stranickou opozicí, otevřeně se s ní schází a de facto občas konspiruje proti vlastní straně.
Nemají kandidáta
Dočasné souznění Trumpa s demokraty v Kongresu je paradoxní i vzhledem k tomu, že ti ho všude jinde než na parlamentní půdě prohánějí, jak jen mohou. Nahrazují si tím totiž aktivity, které by jinak jako opozice vlastně dělat měli. Třeba podporovat vlastní politiku a vlastního alternativního kandidáta. To jde ovšem těžko, když obojí budou muset v budoucnu teprve najít.
Není žádný demokratický náhradní Trump s jasným volebním tahákem. Je jenom Hillary Clinton, která si líže rány a píše knihy o tom, jak ji neporazil Trump, natož voliči, ale určitě Putin. Esovým trumfem tohoto honu na Trumpa se stala otázka „napomáhání Rusku a pomoci z Ruska“ ze strany Trumpova volebního týmu.
Ruská kauza„Ostrostřelec“ Mueller lovil mafiány a teroristy, teď jde po Trumpovi |
Kauza je to rozměrná, nepřehledná a nejasná stejně jako její základní otázka – mluvím-li s Rusem, znamená to, že s ním vyjednávám nebo že mu tím rozhovorem dávám informace? A kde je jasná a jednoznačná hranice mezi těmito dvěma záležitostmi?
To se dnes snaží rozplétat Muellerův vyšetřovací tým pod ministrem spravedlnosti, který je však sám paradoxně spíše republikánsky antiruský nežli demokraticky antitrumpovský. I zde se nakonec docela jasně ukazuje, že prezident Trump je v konci bojovník proti celému establishmentu, demokratickému i republikánskému, a oba ho také takto v konci vnímají.
Kuriózní dilema
Problém na demokratické straně je samozřejmě ještě hlubší o jeden zvláštní faktor – Donald Trump je osobitým ztělesněním skoro úplně všeho, o čem nám demokraté po léta tvrdili, že v Americe již zaniklo, případně někde v lesích přežívá jako úplně marginální proud.
A tak zatímco 37 procent dnešních Američanů považuje nadále za nejvíce znevýhodněnou menšinu černochy, 45 procent Trumpových voličů tvrdí, že touto nejvíce pronásledovanou rasou jsou dnes běloši. 49 procent všech Američanů se shodne na tom, že nejvíce nábožensky diskriminovanou skupinou v USA jsou muslimové, zatímco 54 procent Trumpových voličů tvrdí, že největší diskriminací v současných USA trpí jednoznačně křesťané.
39 procent Američanů je pro zachování památníků Konfederace, 34 procent je proti, ale 75 procent Trumpových přívrženců má zcela jasno v tom, proč považovat právě generála Lee za největšího amerického hrdinu. Jako by se média důsledně po léta pokoušela ignorovat fakt, že by podle průzkumů celých 21 procent Američanů dnes chtělo ideálně za prezidenta konfederačního Jeffersona Davise (u Trumpových voličů to dělá už 45 procent) a někteří z nich klidně i nějaký ten Ku-klux-klan namísto všech Obamů a Trumpů.
Teprve loňské volby odhalily současnou realitu. Jestliže pro konzervativního klasického republikána z amerického establishmentu není Donald Trump dodnes „jeho prezident“, pro liberálního demokrata už není ani „opravdový Američan“. Až na to, že Donald Trump vyhrál volby právě hlasy těch typických Američanů, kteří věří tomu samému, co on.
Lidí, kteří se cítí ignorováni médii a nepotkáni a nereprezentováni svými politiky. Tato stoupající skupina voličů pravice, kterou by McCainovi lidé považovali za „zvlčilé“, vyrostla na znovuzrozených křesťanech, Sarah Palinové a hnutí Tea Party. Jejich podpora je pro pravici dnes klíčová a zároveň zdaleka ne zaručena.
Druhá názorová skupina, republikáni, po celý první rok Trumpova prezidentství proto řešila paradoxní problém – to jest, že republikánští a Trumpovi voliči vůbec nejsou jedno a to samé. A tak se docela často dostávali do situace, zejména ohledně podpory změny zdravotního systému pojištění Obamacare, kdy by si podporou svého republikánského prezidenta ohrozili svoje znovuzvolení v příštím roce, zatímco vystoupením proti prezidentovi jen ukážou na svoji stranickou neloajalitu.
Klasicky to vyjádřila senátorka Murkowski výrokem „já reprezentuji svoje voliče, ne svého prezidenta“. Příznačné je pak i to, že senátorka reprezentuje hlavně svoji politickou stranu, ale její pozice je tak nepopsatelná, že jí v diskusi vůbec ani nepřišla na mysl.
Obecně se očekává, že Republikánská strana v příštím roce v říjnu ztratí ve volbách vládu nad Kongresem. Političtí komentátoři pak budou řešit, je-li to proto, že Republikánská strana byla letos příliš trumpovská, nebo naopak málo. Eventuální prohra bude ale spíše daň za to, že v tomto roce byly republikánské strany minimálně dvě.
Vítězní demokraté tak mohou být odměněni za letošní strategii nemyslet si skoro vůbec nic. Dodnes polarizující exprezident Obama se takřka anihiloval, měsíce o něm nikdo nezaslechl a voliči nebudou protestovat proti neznámým názorům demokratů.
Svoje sliby plní
Ať již bude výsledek jakýkoliv, masochisticky uspokojena prvním rokem Trumpa bude v právě končícím roce jenom třetí názorová skupina, tedy Trumpovi skalní voliči. Donald Trump totiž svoje sliby plní.
Zakázal vstup alespoň některým muslimům na území USA. Co na tom, že se mu do seznamu nebezpečně islámských zemí vešla i Venezuela a že účinnost nařízení několikrát odsunuli příliš liberální soudci. Aspoň je vidět, jak se establishment brání a kroutí.
Zákony ohledně držení a přístupu ke zbraním nedoznaly sebemenšího posunu ani přes několik útoků s desítkami obětí. Počet mexických migrantů nadále klesá, i když žádná nová Mexičany placená zeď nevyrostla. Alespoň je co dělat i příští léta.
Nakonec přece jen vzniká alternativa k Obamacare, nová daňová reforma je zatím hodnocena jako jednoznačný úspěch a americká ekonomika významně roste.
Uznání JeruzalémaKOMENTÁŘ: Trump smývá své hříchy, svým gestem ohrozil hlavně Izraelce |
Přestřelka s malým raketčíkem Kimem je nadále pouze slovní a jako vánoční dárek nakonec prezident Trump ještě přímo před zraky již málem rozpuštěného State Departmentu uznal po sedmdesáti letech Jeruzalém za hlavní město Izraele, aniž by bylo jasné, zda za to od někoho něco vůbec dostal.
Až bude Donald Trump tedy hodnotit svůj první rok v Bílém domě, může být spokojen. Demokraté jsou v lesích, republikáni zmateni a establishment dostal několik tvrdých úderů. To, že ve skutečnosti prezident Trump neboxuje proti jednomu soupeři, ale proti celému systému, zatím není ještě úplně vidět.
Obě soupeřící strany jsou ještě velmi čerstvé. Skutečný výsledek souboje uvidíme mnohem později. Nastává teprve druhý rok Trumpovy vlády, a to je v ringu druhé kolo. Zápas skončí až ve čtvrtém nebo osmém kole.
