V létě 1938 navrhli šéfové MI 5 Olze Grayové: „Měla byste zmizet. Dáme vám novou identitu, nové osobní doklady a vy odjedete někam daleko.“
Olga souhlasila a zamířila do Kanady, kde se ztratila. Pracovat proti britským komunistům by se jí mohlo nevyplatit, zvláště když přitom potopila sovětskou špionážní skupinu. „Byla to jedna z nejdůležitějších agentek nasazených ve třicátých let proti Sovětskému svazu,“ ohodnotil ji Henry Plater-Zyberk, analytik z Britské válečné akademie.
A proto o ní dodnes existují jenom útržkovité informace.
Akce Mask
Britská kontrašpionáž měla obavy z místní komunistické strany. Pravda, strana byla slabá, v roce 1926 měla necelých jedenáct tisíc členů a ve všeobecných volbách o tři roky později jí ve volbách dalo hlasy 50 tisíc lidí. Nicméně její vůdcové slepě poslouchali Moskvu a mohli by svou zemi zrazovat.
Už začátkem dvacátých let se totiž britské tajné službě podařilo získat dobře informovaného agenta přímo v Kremlu. Jeho totožnost dosud MI 6 neprozradila, nicméně podle Michaela Smithe z deníku Daily Telegraph to měl být Boris Bojanov, Stalinův tajemník a v letech 1923–1924 sekretář politického byra bolševické strany, který v roce 1928 utekl do Spojených států. Tento agent oznámil Londýnu, že 19. května 1922 debatovali členové vládnoucího politbyra bolševické strany o plánu vyvolat vlnu socialistických revolucí v celé střední a západní Evropě.
Vedení výzvědné služby přemýšlelo, jak veřejnost o tomto nebezpečí informovat. Nakonec se rozhodlo k podvrhu – vytvořilo dopis, podepsaný členem politbyra Grigorijem Zinovjevem a adresovaný vedení britské komunistické strany. Komunisté měli podpořit vládnoucí labouristickou stranu, odbory a část armády v přípravách na socialistickou revoluci. Falešný dopis otiskl deník Daily Mail 25. října
Byl to podraz na labouristy, kteří skutečně zastávali myšlenky na socializaci – ale vycházel ze skutečných záměrů ruských bolševiků, kteří však měli o situaci v Evropě zkreslené představy. Ovšem všechny západní tajné služby s hrůzou zjišťovaly, že sovětští vyzvědači pronikají do celého světa, za pomoci místních komunistů se pokoušejí získávat státní a vojenská tajemství, vnikat do armády a bezpečnostních sborů, vytvářejí ilegální bojůvky, unášejí a zabíjejí nepohodlné protivníky… Sovětské Rusko se stávalo hrozbou, jejíž důsledky neuměl nikdo předvídat.
Koncem dvacátých let rozvinuly britské tajné služby velkou akci na kontrolu komunistů pod krycím názvem Mask. Kontrašpionáž a Zvláštní oddělení Scotland Yardu se pustily do sledování a odposlechu stranických kanceláří a bytů některých funkcionářů, aby zjistily rozsah jejich možné špionážní činnosti a osobní kontakty s pracovníky sovětské vyslanectví. Rádiová kontrarozvědka ukrytá pod označením Vládní kódovací a šifrovací škola (Government Code and Cipher School – GC&CS) zase zachycovala a snažila se dešifrovat rádiové depeše vysílané sovětskými diplomaty.
V dubnu 1930 se vrátil z Moskvy jeden z vůdců místních komunistů sedmatřicetiletý Percy Eded Glading. Absolvoval tam takzvanou Leninskou školu – půlroční kurz pro teroristy a sabotéry, doplněný ideologickými přednáškami.
Glading původně pracoval jako brusič v dělostřeleckém arzenálu Woolwich na jihovýchodě Londýna. Třebaže byl radikálním komunistou, v zaměstnání to původně nikomu nevadilo. V té době se prověřování politické spolehlivosti pracovníků důležitých podniků pozvolna zavádělo. Teprve před odjezdem do moskevské školy pro teroristy ho vyhodili.
Maxwell Knight, který v kontrašpionážní službě MI 5 vedl sekci B5(b), zabývající se politickou podvratnou činností, si vyhlédl Gladingovu milenku Olgu Grayovou. Glading byl ženatý a s devatenáctiletou dívkou, dceru dělníka z chemičky z Gatesheadu, si jenom zahrával. Knight se ji pokusil přemluvit, aby mu o něm dodávala informace.
Olga samozřejmě nejdřív odmítla: „Co si to dovolujete?!“ Avšak svému milenci nic neprozradila. To vypadalo slibně.
Knight do ní hučel dál. Útočil na její vlastenectví: „Nechceme, abyste ho zrazovala. Chceme jenom vědět, jestli nedělají něco, co by ohrozilo obyvatele našeho království a vás samotnou!“ A možná, že jí nadhodil něco o mužích, kteří svým mladým milenkám pořád jenom namlouvají, že se rozvedou a pak si je vezmou, ale nikdy to neudělají.
Pozvolna ji rozkolísal, až ji zlomil. Olga souhlasila, že bude Knightovi referovat o všem, o čem začne sama pochybovat, o všem, co se příčí obvyklému chování občanů.
Brzy nato se přihlásila do Svazu přátel Sovětského svazu, což byla jedna z odnoží komunistické strany. A následující rok nastoupila jako písařka do kanceláře Protiválečného hnutí, které ze zákulisí rovněž řídili komunisté.
Zřejmě rychle prohlédla, protože Glading se k rozvodu nechystal a od něj a dalších komunistů pořád slyšela, že jejich cílem je zničit kapitalismus i britské království a zavést tam socialismus. Pravda, stát, který zajistí všem svým občanům dobré zaměstnání a odměnu, stejně jako pomoc v tíživých situacích, by se jí líbil, jenže prostředky, jimiž toho chtěli dosáhnout, ji děsily. Počítali s ozbrojeným bojem, se zavíráním a střílením nepohodlných lidí.
„Po dalších sedm let hlásila podrobnosti o komunistické činnosti v Británii,“ napsal Nigel West v knize MI 5. „Glading neměl nikdy důvod pochybovat o její upřímnosti. V roce 1934 jí dokonce svěřil úlohu kurýra do Sovětského svazu a pak ji zařadil na lepší práci.“
Podle Herberta Romersteina a Erica Breindela, kteří napsali knihu o luštění sovětských tajných rádiových depeší The Venona Secrets (Tajemství Venony), sloužila Grayová rovněž jako kurýr mezi vůdcem britských komunistů Harrym Pollitem a radistou obsluhujícím tajnou vysílačku ke spojení s moskevskou centrálou Kominterny. Přitom získala kód, kterým se tyto telegramy šifrovaly, a předala ho Knightovi. Odposlouchávací služba tedy zachycovala a okamžitě dešifrovala jejich korespondenci.
Špion v dělostřeleckém arzenálu
V únoru 1937 požádal Glading Olgu: „Mohla bys najmout nějaký byt v Londýně. Bezpečný byt na důvěrné schůzky. Nejlépe bez domovníka, aby do všeho nestrkal nos.“
Grayová takový byt po domluvě s Knightem našla – v domě číslo 82 na Holland Road ve čtvrti Kensington.
Během následujících dvou měsíců chodili do tohoto bytu jenom Glading a Grayová. Nicméně jednou se tam dívka setkala s mužem, který se jí představil jako „Peters“, důležitá spojka do Moskvy. Když se o něm dověděl Knight, pustil se do pátrání po jeho totožnosti. Nebyl to žádný „Peters“, nýbrž Theodor Maly, původem Maďar, rezident NKVD v Londýně, zpravodajec, kterého Moskva často posílala do zahraničí, aby řešil nejsložitější úkoly.
„Olgo, počítám s tebou pro mnohem důležitější tajné úkoly,“ oznámil Glading 20. května 1937 své milence. „Byl bych rád, kdyby ses naučila přefotografovávat dokumenty. Naučí tě to manželé Stephensonovi. Jsou to cizinci, mluví jenom francouzsky.“
Oba učitelé se objevili v konspirativním bytu až 18. října. Tři a půl hodiny učili dívku fotografovat různé spisy a plány londýnské podzemní dráhy. Tři dny nato tam přišla „Stephensonová“, aby ofotografovala plány na 14palcové námořní dělo, které vyvíjeli inženýři ve Woolwichském arzenálu. Potřebovala k tomu 42 záběrů.
Když „Stephensonová“ opustila dům, přilepili se na ni dva sledovači ze Zvláštního oddělení. Žena jela taxíkem k Hyde Parku a tam se setkala se svým manželem a s dalším neznámým mužem. Trojice různě křižovala po Londýně. Druhý den tajní policisté zjistili, že neznámý je George Whomack, dělník z Woolwiche, který se stal loni zástupcem dílovedoucího. Naproti tomu „manžele Stephensonovi“ identifikovat nedokázali.
Poplach! Příslušníci sekce B5(b) a Zvláštního oddělení narazili na špionážní aféru.
Neztratily se nějaké plány ve Woolwichském arzenálu? Šetření ukázalo, že nikoli. To znamená, že si je Whomack jenom vypůjčil a vrátil zpátky. Neměli bychom Gladinga čtyřiadvacet hodin denně sledovat? Ne, to nejde, určitě by si lidí ze Zvláštního oddělení všiml, protože jich nemáme dost na střídání.
„Manželé Stephensonovi se vrátili do Moskvy, protože jejich dítě onemocnělo,“ svěřil Glading Olze 2. listopadu. „Myslím, že do Vánoc místo nich nikdo nepřijede.“
Jak je možné, že dva důležití sovětští agenti opustili Británii, aniž jsme to zaregistrovali? – divili se příslušníci MI 5. Ovšem kdyby se vykázali diplomatickými pasy, stejně bychom je nemohli zavřít. A kdybychom to udělali, moc bychom si tím nepomohli – musíme objevit celou síť vyzvědačů, která pro ně pracuje.
Nakonec britští policisté manžele přece jenom objevili. O čtyři dny později je spatřili, jak odjeli taxíkem z Edgware Road na nádraží Victoria, kde nasedli na vlak do Paříže. Odtamtud zřejmě zamířili do Moskvy.
Také rezident Maly-„Mann“ dostal rozkaz, aby se vrátil do centrály. Patřil mezi ty úspěšné sovětské vyzvědače, které nechal Stalin zatknout a postřílet jako údajné nepřátelské agenty.
Schůzka na Charing Cross
„Olgo, teď se měj na pozoru!“ varoval Glading svou milenku 12. ledna 1938. „Připravujeme nějakou větší akci a ti policajtští slídilové se tady mohou ochomýtat.“
Grayová upozornila Knighta. Šéf sekce B5(b) nasadil na Gladinga sledovačku. Neměl však tolik lidí, aby se mohli v jeho závěsu častěji střídat a nepůsobili nápadně, a proto museli operativně rozhodovat, kdy za ním mají jít a kdy ne.
Dne 15. ledna opustil Glading svůj byt na Warweck Avenue v jižním Londýně ve 14:40 hodin. Tentokrát ho nikdo nesledoval. Vrátil se za tři a půl hodiny a pod ramenem měl složené noviny. Až druhý den odjel na stanici metra Charing Cross, kde na záchodě předal noviny nějakému mladému muži. Potom spolu odešli do blízkého obchodu, aby si koupili něco k jídlu.
Když se pánové rozešli, jeli domů. Mladík bydlel na předměstí Plumstead. Druhý den Knightovi hlásili, že mladý muž je dvaadvacetiletý Charles Munday, chemik z laboratoře Woolwichského arzenálu.
Glading po návratu domů telefonoval Olze: „Mohli bychom se zítra sejít? Měl bych pro tebe hodně práce.“
Sešli se na obědě v restauraci. „Mám večer důležitou schůzku na Charing Cross,“ svěřoval se muž dívce. „Mohla bys večer přijít do našeho bytu na Holland Road. Budeme fotografovat.“
Olga souhlasila, ale když se rozešli, zatelefonovala to svému šéfovi na MI 5. Knight požádal pomoc Zvláštní oddělení. Britská kontrašpionáž totiž nemá právo zatýkat, dělají na její žádost policisté z tohoto oddělení Scotland Yardu.
Ruský špion v Anglii Percy Glading
Večer ve čtvrt na sedm 21. ledna zatkli tajní policisté vedení inspektorem Tomym Thompsonem poblíž stanice Charing Cross Gladinga a neznámého muže. Domnívali se, že to bude ruský kurýr, který má nahradit „Stephensonovi“. K jejich údivu se z něho vyklubal další agent – Albert Williams, devětatřicetiletý tesař z Woolwichského arzenálu. Pánové měli u sebe plány na nejnovější detonátory.
Při domovních prohlídkách v jejich bytech našli policisté velké množství usvědčujících důkazů. Kromě několika speciálních kamer, ateliéru a laboratoře na vyvolávání filmů tam objevili spisy a plány na nové torpédo, leteckou bombu, protiponorkovou bombu, část protitankové miny, další dokumenty už byly přefotografované na filmech.
Dík soudce agentce „X“
Kromě Gladinga a Williamse zatkla policie rovněž Mundaye, Whomacka a jeho paní Edith Whomackovou. Soud s nimi se konal 14. května. Gladinga, Williamse a Whomacka shledal soud vinnými ve všech čtyřech bodech obžaloby. Tehdy se v Británii udílely poměrně mírné tresty. Gladinga poslal do vězení na šest let, Williamse na čtyři a Whomacka na tři roky. Mundaye osvobodil, protože proti němu neshledal dostatek důkazů.
Olga Grayová před soudem nesvědčila, pouze se četla její výpověď, kterou podepsala jako „slečna X“. Soudce Hawke ji nakonec poděkoval: „Myslím, že tato mladá žena prokázala mimořádnou odvahu a že udělala velkou službu své zemi.“
Percy Glading zemřel v dubnu 1970, když mu bylo sedmasedmdesát let. Další osudy Olgy Grayové, která žila pod cizím jménem v Kanadě, neznáme. Dokonce ani státní archiv v Kew nevede její činnost pro MI 5 ve spisech, které dosud odtajnil. Nicméně od května 2003 mohou historici studovat dokumenty o Gladingovi a jeho společnících.
Po druhé světové válce se vyzvědačská činnost této skupiny plně potvrdila i z dalšího pramene. Američtí kryptologové totiž začali v rámci akce Venona dešifrovat rádiové depeše ze všech sovětských diplomatických a obchodních misí, které měly západní tajné služby ve svých archivech. Tam se ukázalo, že řadu dokumentů z londýnského dělostřeleckého arzenálu předali sovětští vyzvědači do Moskvy rádiem. Britové a Američané odtajnili tyto telegramy na počátku roku 1998.
Text je upravenou kapitolou z knihy Karla Pacnera Vyzvědačky obou světových válek, která vyšla v listopadu 2017.
