Před 201 miliony let došlo na přelomu dvou epoch druhohor (přesněji triasové a jurské periody éry) k předposlednímu z velkých pěti známých hromadných vymírání. Za oběť mu tehdy padly mnohé skupiny suchozemských plazů, které do té doby byly úspěšnými přímými konkurenty dinosaurů. Právě při této události byli „odstraněni z cesty“ všichni dosavadní dinosauří soupeři o nadvládu nad světovými pevninskými ekosystémy. Vyhynulo však také množství bezobratlých živočichů a rostlinných druhů (ačkoliv ne ve všech částech světa).
O tomto vymírání se dlouhou dobu nevědělo tolik, co o slavnějších vymíráních na konci permu a křídy, nebyly známé přesné mechanismy, které k němu vedly, a nebyl úplný ani soupis obětí. Nové výzkumy z posledních let ale přinesly množství důležitých poznatků, které naše představy o této události výrazně vylepšily.
Již delší dobu je známo, že na konci triasu došlo k velkému vzrůstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, což vedlo k dalekosáhlým změnám celosvětového klimatu. Mechanismus této události ale dosud nebyl plně pochopen, ačkoliv sopky již samozřejmě byly od začátku jedním z hlavních podezřelých (na rozdíl od dopadů kosmických těles, jako je to, které vytvořilo kráter Rochechouart ve Francii). Velké pulzy sopečných erupcí měly s vymíráním nepochybně mnoho společného, jen jsme zatím neměli příliš přesnou představu, jak velký měly v globálním měřítku vliv.
Výzkumníci z Oxfordské univerzity spolu s kolegy z univerzit v Exeteru a Southhamptonu nyní znovu prozkoumali vazbu mezi pulzy vulkanické činnosti a vymíráním na konci triasové periody. Zaměřili se přitom na výzkum vulkanických sedimentů z tzv. Centrální Atlantické Magmatické Provincie (CAMP). Analýzou obsahu rtuti v těchto vrstvách doložili jasnou časovou souvislost mezi emisemi sopečných plynů a vymíráním.
Tým zkoumal vzorky z Velké Británie, Rakouska, Argentiny, Grónska, Kanady a Maroka a v pěti z šesti případů skutečně narazil na velké navýšení obsahu rtuti ve vrstvě z přelomu triasu a jury (tedy asi 200 000 let před velkým vymíráním). Zvýšení obsahu rtuti také jasně souviselo se zvýšením obsahu CO2 v atmosféře, což odpovídá opakovaným dramatickým fázím vulkanické činnosti na konci triasu.
Jeví se tak jako velmi pravděpodobné, že za hromadné vymírání na konci triasu mohla být zodpovědná právě masivní sopečná činnost, která celosvětově pozměnila klima naší planety. Nová studie samozřejmě není definitivní důkaz, sopky však i díky ní jednoznačně zůstávají hlavním podezřelým v případu vymírání. Vymírání, které dinosaurům umožnilo na dobu 135 milionů let ovládnout pozemské ekosystémy.
Článek byl převzatý z DinosaurusBlogu Vladimíra Sochy, a byl redakčně upraven. Původní verzi najdete zde.
