Na začátku září roku 1940 dostal stroj Hurricane, na němž létal jako pilot 310. československé stíhací perutě RAF Josef Koukal, zásah při bitvě o Anglii. Jeho stroj při pádu explodoval, ovšem on sám s těžkými popáleninami přežil. Malé zbytky jeho shořelého stroje Hurricane mu později doma vždy připomínaly, co vytrpěl.
Po emigraci z nacisty obsazeného Československa do Velké Británie se Josef Koukal díky své minulosti zalétávacího pilota brzy dostal k pilotování letounu Hurricane. A později častokrát sám líčil svůj osudný den 7. září.
V ten den Hermann Göring vydal rozkaz pilotům Luftwaffe k náletu na Londýn, tedy k masakrování civilního obyvatelstva. Nad městem bylo v ten den na devět set německých a tři sta anglických letadel. Zuřila legendární bitva o Anglii.
Koukalův Hurricane dostal zásah protiletadlovým granátem do nádrže pod pilotovýma nohama. Ve výšce okolo osmi tisíc metrů. Josef Koukal se marně snažil ze všech sil dostat z kabiny letounu. Ohromné síly ho tlačily zpět do sedadla. Letadlo se řítilo střemhlav rychlostí téměř tisíc kilometrů v hodině.
Po marných pokusech dostat se z kabiny věděl, co bude následovat v příštích vteřinách. „Tu chvíli loučení se životem nepochopí nikdo, kdo ji nezažil,“ vzpomínal později. „Tělo se mi ohněm otvíralo, síla mi v rukou ubývala, mozek ale stále pracoval. Vzpomněl jsem na rodiče, manželku a téměř ročního syna, kterého jsem ještě neviděl.“
Ve výšce asi tři tisíce metrů nastal výbuch letounu. Ten vymrštil Koukalovo tělo a on stále při vědomí padal prostorem. Svým tělem přitom kryl před ohněm padák, který nakonec použil. „Po dopadu na zem mnou padák smýkal po zemi. Měl jsem ukrutné bolesti, než se mi konečně podařilo ohořelými prsty uvolnit přezku, která seřizuje levý třmen padákové výstroje,“ uvedl.
Silný kouř ho upozornil, že plovací záchranná vesta na jeho těle stále silně doutná. „Chtěl jsem se vrhnout na zem a válet se po ní, abych vestu uhasil. Ale jediný pohled na popálené ruce a nohy mne od toho odradil,“ vzpomínal Josef Koukal.
Nakonec se z doutnající vesty vyvlekl. Přitom jeho pohled zavadil o ruku s vykloubenými prsty, na jejímž zápěstí viděl letecké hodinky, jedinou památku na domov, kterou měl.
Odtrhával řemínek hodinek připečený na kůži
„Ani jsem už nepociťoval novou bolest, když jsem odtrhával řemínek hodinek připečený na kůži. Uvědomil jsem si pouze, že hodinky spadly na zem, ale nemohl jsem je zvednout,“ uvedl.
Věděl, že musí najít pomoc dříve, než ztratí vědomí.
Několik set metrů v dálce spatřil osamocené stavení. Strhnul si z hlavy zbytek letecké kukly a klopýtavě se vydával k domu. Když se dostal ke stavení, spatřil před sebou muže s loveckou puškou připravenou k palbě.
Josef Koukal ze sebe vydal několik anglických slov, z nichž farmář pochopil, že je to český letec a žádá o pomoc.
Josef Koukal skončil v nemocnici Green Victoria v East Grinsteadu. Lékaři nechali naplnit vanu slanou vodou, položili do ní Josefa Koukala a postupně z něho loupali černé shořelé pláty kůže i části svalstva. Poté jej plastický chirurg Archibald McIndoe v následujících 28 měsících dvaadvacetkrát operoval.
Když po dvou letech rekonvalescence Josef Koukal opouštěl nemocnici, zažádal opět o zařazení k letectvu a jako příslušník 312. československé stíhací perutě sloužil od srpna 1943 v nebojových rolích. Nejprve při přelétávání nových letounů k operačním jednotkám a následně u Inspektorátu československého letectva. Mezi dubnem a květnem 1945 absolvoval kurs pilotáže vícemotorových letadel.
Zajímala se o něj StB
Josef Koukal se stal v Anglii členem Guinea Pig Clubu, organizace pro piloty, kteří při letecké akci utrpěli popáleniny, a také Caterpillar Clubu, sdružujícího piloty, kteří se z letounu neschopného letu dostali pomocí padáku.
Po návratu do Československa stihl ještě zalétat první typy letounu Sokol v Chocni a u firmy létal asi do roku 1947, v srpnu 1945 však musel skončit jako vojenský pilot v hodnosti majora ve výslužbě. Náčelník Okresní vojenské správy ve Vysokém Mýtě však Koukalovi odmítl udělit povolení k létání kvůli jeho nevyhovujícímu zdravotnímu stavu.
„Vy nemůžete být důstojníkem Československé armády, protože máte pokroucené ruce a zohyzděný obličej,“ řekl prý tehdy Koukalovi. Pilot se navíc dostal do nemilosti komunistů.
V roce 1964 pozval Koukala do Británie Svaz pilotů Bitvy o Británii. V Československu ale „objevili“ novináři Josefa Koukala až v roce 1968. Dostal ocenění Zasloužilý pracovník leteckého průmyslu a Zasloužilý vojenský letec Československé socialistické republiky. Po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se ale o Koukala a jeho rodinu začala opět zajímat StB a tlak ještě zesílil, když Koukal v roce 1972 opět navštívil Velkou Británii.
Josef Koukal zemřel 23. února 1980 v Luži. Politicky a morálně byl Josef Koukal rehabilitován až po listopadu 1989, kdy získal in memoriam hodnost plukovníka. Od roku 2002 je na jeho domě v Luži pamětní deska a jmenuje se po něm místní náměstí.
Jeho příběh zpracovali v amatérském dokumentárním filmu jiní letci - Jan Mračno z Vysokého Mýta a Zdeněk Kroupa z Chocně.
Pětasedmdesátiletý pilot Jan Mračno dlouho shromažďuje dokumenty o historii létání ve Vysokém Mýtě, Chocni a Litomyšli. „Všude kolem, třeba v Ústí nad Orlicí nebo v Poličce, už historii létání v těchto městech zpracovali. Ale tady se k tomu nikdo neměl. Tak jsem se do toho před časem pustil,“ říká Jan Mračno.
Nejvíce ho ale zasáhl právě osud Josefa Koukala, kterého ještě za jeho života osobně dvakrát v Luži navštívil. „Byl ale málomluvný, já se mu ani nedivím. A s kamarádem Zdeňkem Kroupou, který zalétával tady v Orličanu letouny a zvládal dobře počítač, jsme v roce 2010 vyrobili tento dokument. Díky velké pomoci rodiny Koukalových a hlavně pak syna Josefa, který nám poskytl spoustu materiálů a fotografií a už dříve přeměnil na náměstí v Luži jednu světnici v podkroví bývalé Koukalovy hospody v minimuzeum připomínající jeho otce,“ řekl Jan Mračno.
Sám Josef Koukal si odvezl z Británie dva malé kousky z letounu Hurricane s výrobním číslem V 4437. Dalšími památkami na osudný den mu byl zbytek ohořelého mikrofonu a zbytky hodinek, které získal Josef Koukal za první místo ve střelbě na pohyblivý terč ještě v Československu. Tyto zbytky letounu a předměty nalezli britští historici v místě pádu letounu po 32 letech, koncem července 1972, dnes jsou v anglickém muzeu.
