Příběh šestadvacetileté Marie Charouskové, manželky a matky dvouletého syna, není neznámý. Úřad vlády jej připomíná takto: Na šatech měla národní trikolóru s černou stužkou, symbolizující odpor k invazi armád Varšavské smlouvy. Na Klárově ji vyzval jeden z okupačních vojáků, aby trikolóru sňala, což mladá vlastenka odmítla. Voják v reakci na odmítnutí na mladou ženu vystřelil z kulometu.
Vlastně není úplně pravdivý, alespoň podle Vladimíra Charouska, který onoho srpnového dne ovdověl - průstřel tenkého i tlustého střeva a tepny, s nímž jeho manželku přivezli do nemocnice, byl nad síly lékařů. Přesto je to ale příběh symbolický a na úrovni jednotlivce dokládá zvůli, která provázela celou invazi a následnou okupaci.
„Mám dojem, že trikoloru neměla,“ vzpomíná Vladimír Charousek, který nyní se zdravotními obtížemi pobývá v nemocnici. „Bylo tam ale dvacet svědků, kteří dosvědčí, že v tom prostoru byl naprostý klid. Že nebyl důvod k zásahu.“
Marie, rodačka z Otryb na Kutnohorsku, tehdy studovala ČVUT a na Klárově přestupovala cestou do školy. „Na kraji parčíku je restaurace, před ní stál ruský tank, na něm sedělo několik vojáků. Když cestující přecházeli mezi tramvajemi, vypálil jeden voják dávku. Absolutně bezdůvodně. Střelil do davu, manželka to odnesla,“ líčí Vladimír Charousek.
Střely těsně minuly majora SNB. Pak ho vyhodili
Co přesně se tehdy stalo, ví pan Charousek díky kuriózní shodě okolností. Ve skupině lidí, která se ocitla v palbě, totiž byl i major Sboru národní bezpečnosti, zároveň šéf pražské vyšetřovací správy.
„Mám k dispozici protokol - ještě to stačili vyšetřit - podle kterého tam nebyl žádný kontakt a ten voják prostě střelil do davu. Na toho majora byl nátlak, aby přiznal, že manželka provokovala. On to ale uvedl do protokolu tak, jak se to stalo. Proto byl propuštěn a musel od sboru odejít,“ vypráví Charousek.
Okupační vojáci za smrt Marie Charouskové - ani za další ze 108 přímých obětí - nebyli potrestáni. Příslušníci okupačních armád se s českými činiteli nebavili a když, tak zametali případy pod koberec. „My se můžeme obrátit na ruskou stranu, požádat je o vyšetření, ale oni nám odpovědí, že vojín ten a ten zahynul při vojenském cvičení, tečka, tím to uzavřou,“ vzpomíná Charousek na slova, která mu tehdy osobně řekl ministr spravedlnosti Bohuslav Kučera.
„Rusové smrt manželky zneužili v propagandě“
Smrt Marie Charouskové měla ještě jeden symbolický dopad. Informoval o ní totiž československý rozhlas a Rusové incident zařadili do propagandistické brožury jako příklad „vylhaného vysílání“. Jinými slovy - zneužili zastřelení neozbrojené mladé ženy v propagandě (kterou ostatně vtlačili do hlav i prostým vojákům, kterým namluvili, že v Československu probíhá ozbrojená kontrarevoluce, pozn. red.).
Vladimír Charousek tehdy, krátce po invazi, napsal věcný dopis sovětskému velvyslanectví v Praze, v němž žádal vysvětlení a omluvu, a vyrazil s ním na ambasádu. Z dnešního pohledu beznadějný pokus byl v době naprosté bezmoci jediným činem, který mohl udělat. Dopis ale převzal pracovník na vrátnici a od té doby se nestalo vůbec nic. „Neměli za ta léta ani tu slušnost, aby napsali omluvný kus papíru,“ poznamenává hořce pamětník.
Sám se pro vedoucí pracovníky - byl technikem v podniku vyrábějícím letecké palubní přístroje - stal nežádoucí připomínkou brutality, o níž se za nově nastolených pořádků nesmělo mluvit: Budete moci zůstat v závodě, ale v ničem se nesmíte angažovat. A snížíme vám plat, zněl verdikt, pro nějž byly jedinou alternativou práce jako uklizeč či kotelník.
Na profesní dráhu pilota - od čtrnácti létal na kluzácích a v osmašedesátém měl kvalifikaci instruktora větroňů i motorových letounů - mohl zapomenout, vždyť letadlo představovalo potenciální prostředek k emigraci. Pro Vladimíra bylo navíc letištní prostředí láskou i jiného druhu, právě zde se seznámil s Marií, které létání také učarovalo.
„Byl to zlom, kdy řada schopných lidí skončila mimo republiku,“ vzpomíná s odstupem 47 let na „bratrskou“ invazi Vladimír Charousek. „Ta devastace z let 1968-1989 se tady táhne pořád. Je důsledkem demoralizace z toho období. V tomhle měl Havel svatou pravdu, že to je na dvě až tři generace, než se to promění.“
Celý příběh má ještě jedno poučení - totiž že touha po spravedlnosti nemusí být ještě spojena s touhou po pomstě. Nechme jej doříct Vladimíra Charouska.
„Po roce 1989 jsem měl touhu po jedné věci: aby pan Bilak a spol. stanuli před soudem. Předpokládám, že by je odsoudili za vlastizradu, za ‚zvací dopis‘. Můj názor byl - odsoudit je, ale nezavírat. Nemá cenu honit sedmdesátileté dědky po vězeních. Ať si chodí někam do hospůdky se sobě rovnými, ale ať nad nimi ten punc pořád visí. Považuji za chybu, že je režim po roce 1989 nechal volně dožít. Žádná pomsta, ale spravedlnost: budeš na svobodě, nikdo ti nezkřiví vlas. Ale budeš mít na čele, kým jsi.“
