Byla to vlastně náhoda. Když Lenka Kotková v roce 1995 v ondřejovské hvězdárně objevila novou planetku, sledovala jiný cíl.
„Nové planety nehledáme cíleně. Náš projekt se zabýval zkoumáním fyzikálních vlastností, třeba rotací jiných planetek. Zkrátka sledujete známou planetku a do zorného pole se vám něco zatoulá,“ vysvětluje astronomka.
Ta planetka se jmenuje Berounurbi a její „rodný list“ město slavnostně převezme v neděli při adventním koncertu na Husově náměstí. Proč to mnohaleté zpoždění?
Berounurbi, tehdy ještě bezejmenná, byla poprvé spatřena v roce 1988, jenže to pro určení otcovství (v tomto případě spíše mateřství) není až tak důležité.
„Tehdy ji během dvou nocí pozorovali na Siding Spring Observatory v Austrálii,“ říká Kotková. Právě ona se může pyšnit titulem objevitel.
Je to proto, že u protinožců planetku dále nesledovali a ta se ztratila v kosmu. Znovu ji spatřili až v roce 1995 v ondřejovské hvězdárně.
„Provedla jsem pozorování, která umožnila určit její spolehlivější dráhu a dohledat další záznamy z jiných observatoří,“ líčí česká astronomka. A to je rozhodující.
Beroun jako disidentský ústav
Zpozorovaný objekt dostane předběžné označení. A až po letech se ukáže, zda jde opravdu o nové těleso. Někdy to trvá čtyři, pět, někdy i deset let. Teprve pak má objevitel právo navrhnout Mezinárodní astronomické unii jméno.
S ideou „obdarovat“ Beroun přišla nakladatelka Marie Holečková. Kotková má totiž k městu osobní vztah. „Mám odtud přátele. Chodila jsem tam na gymnázium, protože v Praze mě z politických důvodů nechtěli. Byl to takový disidentský ústav, kde učili třeba profesoři, kteří v Praze nesměli. Vzpomínám na to s láskou,“ dodává Kotková.
Pro jednačtyřicetiletou držitelku Ceny Zdeňka Kvíze za významnou činnost v oboru výzkumu proměnných hvězd není objevování nových těles nic výjimečného. „Je to rutinní práce,“ říká.
Planetek připravených k pojmenování má Lenka Kotková na kontě víc než těch se jmény, kterých je už téměř stovka.
„Ono to dá určitou práci a já se teď zabývám úplně jinými věcmi. U prvních jsem nadšeně čekala, až planetky dostanou číslo, abych je mohla věnovat mamince (Bohuška – pozn. red.) nebo Ondřejovu,“ vzpomíná.
Hledání neznámých planetek v malém měřítku, jak se praktikuje v Česku, podle ní ani není věda, ale jen zajímavost. Při projektech, v kterých se skenují velké části oblohy v blízkosti Země kvůli průzkumu jejího možného ohrožení, totiž vědci objevují v hlavním pásu nové planetky po stovkách denně.
„My jich pár stovek nalezneme za celou svou kariéru, takže to je jen maličká kapička v moři bez většího vědeckého významu. Děláme to spíš pro potěšení, abychom mohli propagovat svou zemi a udělat radost rodině a okolí,“ vysvětluje skromně rodačka z Dobřichovic.
Planetky pojmenovává podle lidí a míst, ke kterým má nějaký vztah. „Takové jméno se nedá koupit ani neexistuje žebříček důležitosti. Je to čistě soukromá věc.“
