Byla to poměrně ostrá změna směru. Modul Philae pro přistání na kometě Čurjumov–Gerasimenko 12. listopadu uhnul zhruba o 40 stupňů a odrazil se směrem nad oblast pokrytou stíny. „Příběh“ jeho odrazu zachytila kamera OSIRIS na palubě sondy Rosetta ve chvíli, kdy sonda byla zhruba 17,5 kilometru nad jádrem komety, tedy cca 15,5 kilometru nad povrchem. Rozlišení je 28 centimetrů na pixel, výřezy mají velikosti 17 × 17 metrů.
Přistání na kometě obrazem |
Snímky ukazují, že po odrazu, kdy evidentně bohužel nezafungovaly systémy pro uchycení na povrchu (ani kotvy, ani reaktivní motor, ani ledovcové šrouby), se modul pohyboval směrem na místní východ. ESA také zachytila samotný Phiale i jeho stín minutu po odrazu, ale tento snímek v koláži použit nebyl.
Modul se pohyboval vůči povrchu komety rychlostí zhruba 0,5 metru za sekundu, tedy téměř přesně polovinou své přistávací rychlosti. Odrazil se zhruba do výšky jednoho kilometru a po dvou hodinách dopadl zpět na povrch. Následoval ještě menší odraz, trvající jen sedm minut a zřejmě jen pár desítek metrů dlouhý.
Místo, kde se Philae nyní nachází, v době zveřejnění článku stále nebylo známé. ESA však doufá, že další snímky z Rosetty v kombinaci se snímky z paluby Philae brzy pomohou tuto hádanku rozluštit.
Manévry Rosetty před vypuštěním sondy Philae:
Na tvrdém
Už se také objevují první vědecké výsledky z letu. Za prvé se podařilo ověřit, že ve slabé „atmosféře“ komety byly přítomny organické sloučeniny. Což jak připomínáme, je terminus technicus pro určité sloučeniny uhlíku, nikoliv nezbytně látky pocházející z živých organismů. Nález organických molekul nijak přímo nesouvisí s existencí života a nedokazuje ho. Mohou se vyskytovat i na asteroidech či v mezihvězdném prachu. Jsou ovšem nezbytné pro vznik a fungování života, alespoň podle našich současných znalostí.
Nevíme zatím, o jaké přesně molekuly se jedná, jak byly složité atp., ale jde o zajímavé pozorování, které navíc potvrzuje výsledky americké mise Stardust z roku 2004. Ta v kometárním materiálu objevila i jednoduchou aminokyselinu, konkrétně glycin. Zdá se tedy, že komety jsou skutečně vhodným místem pro vznik molekul, které jsou (patrně) nezbytné pro vznik života.
Víme už i něco více o místě přistání. Nacházel se na něm velmi tvrdý led pokrytý vrstvou prašného materiálu. Máme totiž alespoň údaje z přístroje MUPUS, který mimo jiné měří i teplotu povrchu. Ten po přistání na posledním stanovišti sondy naměřil nejprve teplotu -153 °C. A když se poté „vyklopil“, naměřil pokles teploty o zhruba 10 °C za půl hodiny. Mohlo by to být tím, že vychladlá tmavá stěna útesu v blízkosti modulu pohlcovala jím vyzařované teplo, nebo - a to by bylo zajímavější - to znamená, že hrot sondy se dostal do kontaktu s materiálem povrchu, nejspíše velmi studeným prachem.
Přehled vědeckých přístrojů na palubě Philae (klikněte pro rozbalení)
MUPUS se také pokusil proniknout hlouběji po povrch, ale narazil na vrstvu, do které nedokázal ani na maximální výkon proniknout na více než několik milimetrů (a další pokusy přerušil nedostatek energie). Podle pozemských testů to odpovídá tomu, že materiál musel být pevný jako hladký, dobře „rostlý“ vodní led s tvrdostí odpovídající údajně zhruba pevnému pískovci.
Obojí dohromady by podle ESA mohlo (zatím předběžně) znamenat, že kometu tvoří pevný vodní led s vrstvou prachu nad sebou. Kometu si však nemůžeme představovat jako ledový balvan. Přístroje Rosetty totiž ukazují, že jádro komety je poměrně porézní. Zdá se tedy, že kometa má poměrně pevnou „slupku“ obklopující měkčí jádro, což by mohl být důsledek pravidelného ohřívání povrchu při průletech v blízkosti Slunce.
Není to nečekaný údaj, o kometách typu Čujrumov-Gerasimenko, které se pohybují v blízkosti Slunce, už toho víme poměrně dost, včetně toho, že je tvoří z velké části voda. Ale rozhodně jde o nejpřesnější údaj, jaký jsme kdy z komety dostali.
Vědci doufají, že pokud se modul ještě probere, až se kometa dostane blíže ke Slunci a na jeho panely bude dopadat silnější světlo, mohl by MUPUS poslat další údaje, které by domněnky potvrdily, či vyvrátily. Nakolik je tato šance reálná, snad ukážou nějaké další zveřejněné simulace ESA. Zatím bychom byli v tomto ohledu spíše skeptičtí.
