Je součástí malé skupiny policejních důstojníků, které nadřízení vysílají do rizikových zemí. Tam, kde například hrozí, že o pobyt v České republice by mohli mít zájem takzvaně nežádoucí osoby.
Imigrační důstojník Michal Salvet z Uherského Hradiště dostal před časem nabídku odjet do Doněcku. „Rozhodoval jsem se asi den nebo dva,“ prozradil.
Radil jste se o tom s rodinou?
Ano. Měli o mě sice strach, ale nabídku jsem dostal na začátku února, kdy tam byl ještě klid.
Jak město vypadalo na konci března, když jste tam přijel?
Dobře. Letiště fungovalo, obchody byly otevřené, ve školách se učilo. Rusko si zrovna na základě výsledku referenda připojovalo poloostrov Krym. Doněck byl tehdy naprosto klidným městem.
Krize na Ukrajině |
Nebyly žádné protesty?
Tehdy jsem nic takového neviděl. Trochu bylo cítit napětí a obavy z budoucnosti. Ale v tomto městě všichni mluví rusky a nikdo ukrajinsky. Když se narodí dítě, doma s ním odmalička mluví rusky. S ukrajinštinou se setká až ve škole. Takže o proruských skupinách se vlastně nedá moc hovořit, protože stejně smýšleli skoro všichni.
Mohl jste si město prohlédnout?
Chodil jsem do obchodu, zašel jsem si na pivo. Je to mladé město, velké asi jako Praha, takže bylo co navštěvovat. Ale situace se postupně zhoršovala a houstla.
Jak?
V březnu a dubnu se přímo v Doněcku ještě nestřílelo, ale ozbrojenci, takzvaně proruští separatisté, už ovládli město. Policie v podstatě přestala fungovat. Všechny důležité budovy separatisté ovládli a vyvěsili na ně vlajku Donbasu. Začala narůstat kriminalita, téměř denně přelétávala nad městem bojová letadla i helikoptéry, které směřovaly k bojům do asi 70 kilometrů vzdálených měst. A na začátku května se to ještě zhoršilo.
Proč?
Blížil se den oslav konce druhé světové války. A v tomto regionu, který je vyloženě proruský, vlna nacionalismu ještě narostla. Bezpečnostní situace začínala být vážná. Na generálním konzulátu zůstalo pět mužů z ministerstva zahraničních věcí a já za českou policii.
Nepokoje byly velké?
To ani ne. Pochopitelně ale i tady byli radikálové.
Potkal jste se s nimi?
Musel jsem dodržovat jistá pravidla. Takže pokud se konala akce, při které hrozilo třeba nějaké krveprolití, tak jsem se jí vyhýbal.
Ale na ulici jste je viděl, ne?
Bylo normální, že ve městě chodily dvojice trojice hlídek v neoznačených uniformách. A každý věděl, že to je jakási domobrana. Na druhou stranu je pravda, že ukrajinská armáda tam své lidi neměla.
Jak vnímali ukrajinskou vládu?
Jako zlo, které zabíjí vlastní lidi. Je těžké se do toho vžít, protože tam na sebe narazily dva naprosto rozdílné názorové proudy. U nás nic podobného není možné. Už jen proto, že tady neexistuje území, na kterém by se mluvilo jiným, než úředně daným jazykem.
Jak fungovala policie?
K tomu se mi těžce vyjadřuje, protože fungování naší policie je postavené na absolutně odlišném systému. Bylo občas vidět policisty ve městě, ale nezasahovali. Nakonec ani neměli proti komu. Protože separatisté také neměli koho napadat. Jediní, kdo byl cizí, jsme vlastně byli my.
Bál jste se?
To není přesné. Konzulát tam působí řadu let a vztahy byly vždycky dobré. Nikdo nám nevyhrožoval. Na druhou stranu, jediná účinná ochrana bylo používání zdravého rozumu. To, že mám v kapse diplomatický pas, by mi na špatných místech moc nepomohlo.
Jak se situace změnila když Doněck vyhlásil samostatnost?
Sem tam se ve městě ozvala střelba, separatisté vyhlásili zákaz nočního vycházení, život ve městě přestával fungovat. Čekalo se, jak dopadnou prezidentské volby. Vypadalo to, že pak se situace uklidní. Ale stal se pravý opak.
Začalo se střílet?
Ozbrojený konflikt se přenesl do ulic a střelba byla na denním pořádku. Letadla a helikoptéry, které v dubnu nad městem jen přelétávaly, začaly ostřelovat separatisty. Letiště bylo těžce bombardované, zapálený byl zimní stadion, ve městě byly vykradené bankomaty, střílelo se i v supermarketu.
Jak reagovali běžní obyvatelé?
Město přestalo žít, lidé byli doma, měli strach vycházet. Přestala fungovat hromadná doprava, soukromé i státní firmy zavřely podniky i kavárny.
Jak to na vás působilo?
Bylo mi z toho smutno. Zažil jsem Doněck plný života, který vypadal jako pulsující Praha. Lidé posedávali v kavárničkách. Na konci května bylo město skoro prázdné.
Proč jste odjel dřív?
Protože kvůli bezpečnosti byl Generální konzulát v Doněcku dočasně uzavřený. Proto jsme se evakuovali. Jedním z důvodů mohlo být i zatčení lidí z OBSE, kteří už by v této době měli být propuštění.
Dostali jste se ven v pořádku?
Ano. Bylo jasné, že hlídkám separatistů se nevyhneme. Kontrolovali každého, přes silnici měli betonové kvádry, mířil na nás obrněný vůz a stáli tam vojáci s kulomety a samopaly. Ale pustili nás.
Teď na Ukrajině skončilo několikadenní příměří. Jak se podle vás může situace vyvíjet dál?
To se vůbec nedá odhadovat. Myslím, že je nemožné, aby se Ukrajina vrátila do stavu a pozice, ve které byla například loni. Už je tam spousta mrtvých a ten postoj a nenávist si lidé nesou v sobě.
