Dva zarostlí muži v záchranném člunu připomínali kostlivce. Neuvědomovali si, že jsou konečně zachráněni a že budou žít. Jen divoce kouleli zanícenýma očima, civícíma ze vpadlých očních důlků. Nezdálo se, že by v nich zbylo cokoliv lidského. Posádka velrybářské lodi Dauphin jim musela z vyzáblých rukou násilím vyrvat lidské kosti, které okusovali.
Námořní katastrofyNový seriál na Technet.cz Vedle seriálu Letecké katastrofy pro vás nově připravujeme další seriál. Jak už název napovídá, bude se týkat krajních událostí na vodě. Pokud vše půjde podle plánu, bude vycházet každý měsíc. |
Kapitán Dauphinu do lodního deníku zapsal datum 23. ledna 1821. Až později se dozvěděl, že dva lidožrouti v otřískaném záchranném člunu se jmenují George Pollard a Charles Ramsdale. Na moři strávili v nejisté skořápce více než tři měsíce ode dne, kdy jejich loď Essex potopil rozzuřený vorvaň.
Šťastná loď Essex
Byla 27 metrů dlouhá a při výtlaku 238 tun nesla čtveřici velrybářských člunů. Její plavby, k nimž vyrážela z přístavu Nantucket na východním pobřeží mladých Spojených států, byly pověstně výnosné. Honosila se pověstí šťastné lodi. Na svou poslední plavbu vyplula 12. srpna 1819 pod velením devětadvacetiletého kapitána George Pollarda, který velel posádce jednadvaceti mužů.
Fakta
|
Ale už od začátku plavby, jejímž cílem bylo tichomořské pobřeží jižní Ameriky, se zdálo, že něco není v pořádku. Už během prvních dnů se Essex dostal do vichřice, která silně poškodila záď lodě a téměř ji potopila. Po provizorních opravách se Essex pět týdnů pokoušel obeplout divokými a úpornými bouřemi nechvalně proslulý mys Horn. Dlouhý pobyt v chladné a bouřlivé oblasti přivedl posádku na pokraj vzpoury. Pollard s vydatnou pomocí prvního důstojníka Owena Chase situaci zvládl. Posádka se nakonec dala uchlácholit slibnou vidinou Galapág, kde si odpočinou a zásobí se tamními želvami. Jejich maso bylo už odedávna vyhledávanou pochoutkou a stalo se také příčinou smutného konce, který tento živočišný druh potkal. Lidé je vybili.
Špatná znamení
Špatná znamení se však množila. Na začátku října 1820 se obětí námořníků stalo odhadem 300 želv na Hoodově ostrově, o čtrnáct dní později dalších šedesát na nedalekém ostrově Charles.
Zakotvili u něj v době tamního suchého léta. Přesto se kormidelník jednoho z člunů, jistý Thomas Chappel rozhodl rozdělat si oheň. Ten se vymknul kontrole a s děsivou rychlostí začal pohlcovat všechno, co mu stálo v cestě. Essexu nezbylo nic jiného než rychle zvednout kotvy. Velrybáři za sebou nechali ostrov v plamenech, jejichž záře osvětlovala obzor ještě dlouhé hodiny.
Prchali a nejeden z mužů na palubě měl pocit, že za sebou nechávají rozpoutané peklo. Přízračné inferno je svým rudým přísvitem pronásledovalo celou noc. Jeho odlesky na obzoru zmizely až s úsvitem. Katastrofa dosáhla nevídaných rozměrů. Ještě po letech ohlásil kapitán Nicholson, že Charlesův ostrov je jediná bezútěšná rozpálená pustina.
Nezodpovědnost Thomase Chappela patrně přispěla k vyhynutí galapážských želv. Poslední zemřela nedávno.
Loď s hříšníkem na paluběPodle mínění Owena Chase se Thomas Chappel stal takzvaným Jonášem. Pověrčiví námořníci tak odkazovali na biblický příběh, ve kterém loď s hříšníkem na palubě stíhaly hrozné bouře. Onou hříšnou duší byl Jonáš, muž protivící se Boží vůli. Nakonec se vrhnul přes palubu do zuřících vln, které se jako zázrakem utišily. Tady ho pozřela obrovská ryba, v jejíchž vnitřnostech Jonáš strávil čas svého pokání. |
Rozzuřený kapitán Pollard vyhlásil, že muž, který zapálil oheň, se buď přizná sám a po návratu do Ameriky bude čelit soudu, nebo si ho on, kapitán, najde sám a potom ho nechá bez soudu hodit přes palubu. Chappel se nepřiznal, a podle mínění prvního důstojníka, třiadvacetiletého Owena Chase, tím loď i její posádku odsoudil k prokletí (viz boxík Loď s hříšníkem na palubě).
Prokletí s podobou vorvaně
Prokletí na sebe vzalo podobu vorvaně, a to vorvaně nebývale velkého. Mořský savec se navíc choval zcela nevypočitatelně. Když se ho Essex během lovu na skupinu velryb 20. listopadu 1820 pokusil harpunovat, nepokusil se o únik. Co následovalo, popsal ve svém pozdějším svědectví Owen Chase:
"Uviděl jsem rybu 500 yardů od naší levoboční zádě. Nikdy jsem neviděl plout rybu takovou rychlostí, snad 24 uzlů (44 kilometrů za hodinu). Její ocas tepal vodu s hroznou zuřivostí, ryba vyskakovala nad hladinu, aby ještě zrychlila a rozstřikovala na všechny strany vodu."
První náraz zničil záď lodě i s kormidlem. Essex jedním rázem ztratil možnost měnit kurz a pokusit se uniknout dalšímu vražednému útoku. Jako by se do veliké ryby vtělila nějaká vyšší moc a vykonávala s rozmyslem pomstu na posádce, která svou loď označovala za šťastnou. Vorvaň loď obkroužil a plnou rychlostí vrazil mohutnou hlavou do levoboku.
Úder se podobal taranu, cílenému útoku lodě s přídí vyzbrojenou zesíleným klounem na druhou. Essex se zachvěl od kýlu až po vrcholky stěžňů. Vorvaň nějakou dobu 238 tun vážícím Essexem pohazoval po hladině, jako by to byla hračka. Pak zmizel ve zpěněném víru. Nechal za sebou těžce se naklánějící velrybářskou loď.
Essex v několika minutách utrpěl strašlivé škody. Záď se změnila v hromadu zpřerážených fošen. Obšívka na levoboku nevydržela sílu nárazu a trhlinou se do útrob lodě hrnula voda. Levobok se propadal pod hladinu. U ručních pump chyběli muži, kteří odpluli s kapitánem Pollardem v člunech na lov blízkého hejna velryb.
Ani ne za patnáct minut od chvíle, kdy harpunář vrhnul zbraní po zdánlivě snadné kořisti, se Essesx převrátil na levobok a s hrozným skřípěním zmizel pod hladinou.
Když se k místu katastrofy vrátila trojice člunů, které Essex před posledním lovem spustil na vodu, nalezl kapitán Pollard jen moře pokryté troskami, mezi kterými bojovali o život trosečníci.
"Potopil nás váš vorvaň," řekl nevěřícímu Pollardovi otřesený Chase, když ho jeden z člunů vylovil.
K cíli zbývá 2000 kilometrů. Nemáme žádnou vodu
Ale to nejhorší dvě desítky mužů v záchranných člunech teprve čekalo. K nejbližší zemi to měli skoro 2 000 kilometrů, zásob a pitné vody minimum. Když po třech týdnech dorazili k Hendersonovu ostrovu, byli už na hranici smrti žízní. Na neobydleném ostrově se jakž takž zotavili a rozhodli se plout dál.
Stalo se také 20 listopadu
|
Ukázalo se, že to bylo osudné rozhodnutí. Člun, jemuž velel důstojník Hendricks, se jedné noci ztratil a nikdo živý už ho nikdy nespatřil. Druhý člun pod velením Owena Chase našla 18. ledna velrybářská loď. Trojice přeživších mužů v něm se udržovala naživu pozůstatky čtvrtého, Isaaka Colea.
Ve třetím člunu převzal velení osobně kapitán Pollard a jeho osud byl nejstrašnější. Zoufalí muži v něm se rozhodli losovat, koho zabijí a snědí. Los padl na sedmnáctiletého Owena Coffina, kapitánova příbuzného. Jeho o rok staršímu příteli Charlesi Ramsdalovi náhoda určila úlohu kata. Coffin se nebránil. Ochraptělým hlasem odříkal poslední modlitbu a poklekl k pažení člunu. Sklonil hlavu a Ramsdale mu ji prostřelil pistolí.
Zdivočelí trosečníci se vrhli k mrtvému tělu, chytali do dlaní prýštící krev a lačně ji pili. Když se posílili, pustili se do hrozného úkolu naporcovat svého druha. Naložili s jeho tělem se stejně chladnou profesionalitou jako s těly ulovených velryb.
Přesto jeden po druhém umírali. Zůstali jen Pollard a Ramsdale. Ani jeden z nich později neřekl ani slovo o tom co se v člunu ještě muselo odehrát, než je našel Dauphin.
Ondřej FérRočník 1978, hlavní koordinátor projektu Sedmička bez hazardu a publicista. |
Pollard dlouho jen opakoval jediné slovo: rakev. Trvalo dlouho, než posádce Dauphinu došlo, o čem pološílený kapitán mluví. Jméno Coffin totiž znamená rakev.
Když se trosečníci dostali do Ameriky, vzbudil jejich příběh velkou pozornost. Rozsáhlý článek, který Owen Chase napsal ještě před tím, než si začal na půdě svého domu schovávat jídlo a nakonec skončil v blázinci, si přečetl i neznámý začínající spisovatel. Jmenoval se Hermann Melville. Jeho Bílá velryba, příběh posádky velrybářské lodě Pequod pod velením kapitána Achaba, kterou potopí mytický, hrozivý a tajuplný Moby Dick, patří k tomu nejdůležitějšímu, co dala americká literatura světu.
Krutá skutečnost Essexu zmizela v nánosu literárních statí a diskuzí kritiků. Jako v rakvi.
