Rozmluva s nejvzdálenější vesmírnou sondou není pro netrpělivé. Voyager 1 (Cestovatel), je ve vzdálenosti něco přes 18 miliard kilometrů od Země. Na takovou vzdálenost k ní signál pohybující se rychlostí světla putuje celých 16 hodin. A stejně dlouho je zapotřebí čekat na odpověď.
Navíc je zapotřebí opravdu pozorně poslouchat. Komunikace je možná jen s pomocí obřích antén v Kalifornii, Austrálii a Španělsku. "Na kosmické sondě je vysílač o výkonu 20 wattů (přesně 23 W, pozn. red.), a přesto se na naše antény dostane signál tak slabý, že je 20miliardkrát slabší než napájení náramkových digitálních hodinek," popsal spojení Ed Massey, vedoucí letového programu Voyageru.
I tak se stále vyplatí Cestovatele poslouchat. Voyager 1 za 35 let provozu poslal na Zemi záplavu zajímavých údajů a zatím s tím nepřestává.
Může na sebe být pyšná
Sonda do vesmíru odstartovala přesně 5. září 1977. Cílem letu bylo prozkoumat vzdálenější planety naší soustavy, o kterých jsme v té době věděli z větší části jen to, co bylo možné zjistit ze Země. Byla součástí programu Mariner (a nesla také označení Mariner 11). Let byl naplánovaný tak, aby sonda cestou co nejvíce využívala gravitačního pole planet, a ušetřila tak palivo.
Start se zdržel kvůli technickým potížím a Voyager 1 nakonec odstartoval až po sesterské sondě Voyager 2. (Díky tomu je dnes "dvojka" nejdéle pracující vesmírnou sondou vůbec, právě před Voyagerem 1.) Zpoždění ovšem sonda rychle dohnala. Její dráha byla rychlejší, a tak se k hlavním cílům, Jupiteru a Saturnu, dostala rychleji. Kolem planety Jupiter proletěl Voyager 1 v roce 1979, okolo Saturnu o rok později.
Snímek výbuchu na měsíci Io ze vzdálenosti zhruba půl milionu kilometrů. Erupce byla "zesílena" na počítači, aby byla dobře viditelná, ovšem barva je původní. Materiál se dostává do výšky kolem 150 kilometrů.
Během těchto let sonda i její sestra odhalily spoustu překvapení, které poznání o planetách naší soustavy posunulo výrazně dopředu. Voyager 1 je známý například objevem aktivních sopek na Jupiterově měsíci Io. Jak se ukázalo, tento měsíc pozorovaný už Galileem je zřejmě geologicky nejaktivnějším tělesem v naší soustavě vůbec. Na povrchu má odhadem 400 aktivních sopek. Pohání je slapové síly Jupiteru, tedy stejný typ sil, jakými na Zemi Měsíc vyvolává příliv a odliv. Jen samozřejmě v poněkud větším měřítku. Vulkanická aktivita je tak bouřlivá, že na povrchu Io nejsou vidět žádné dopadové krátery.
Mezi další "úlovky" Voyageru patří ohromné bouře v atmosféře planety Jupiter nebo skutečnost, že tato planeta má také slabé prstence. Novinkou bylo i pozorování smyček v prstencích planety Saturn.
Úspěch u obou velkých planet účastníkům programu Voyager 1 mohlo kalit snad jedině to, že jejich sonda se už k žádné další planetě nepodívá. Na své dráze už se k žádnému většímu tělesu nemohla přiblížit. V jiné situaci byl Voyager 2, který před sebou měl ještě velmi zajímavý program: čekal ho blízký průlet kolem Uranu (1986) a Neptunu (1989).
Voyager 1 tedy změnil branži. Věnoval se měření meziplanetárního prostoru, který není úplně tak prázdný, jak si představujeme. Sonda stále předává údaje o síle magnetického pole, hustotě a teplotě plazmatu a o kosmickém záření.
Obrovský kráter Valhalla na Jupiterově měsíci Callisto je jedním z objevů Voyagerů.
A co dál?
Byť Cestovatel s prací nekončí ani čtvrt století po ukončení základního programu, mnoho sil mu už nezbývá. Elektřinu pro něj vyrábí tři radioizotopové generátory (RTG), které získávají energii z rozpadu oxidu plutoničitého. Stejně jako u každého jiného radioizotopového článku (má ho třeba i vozítko Curiosity), i v případě Voyageru dává zdroj stále méně elektřiny. Postupně tak docházelo k vypínání přístrojů, aby se udržely ty nejdůležitější životní funkce. Například kamera je v tuto chvíli už zcela zbytečná, nemá co zabírat. Respektive její optika nestačí na to, aby zabírala vzdálené okolí. Zato přístroje na sledování pohybu částic slunečního záření mají vědcům pořád co říci.
Oba Voyagery by měly se svými zásobami radioaktivního paliva vystačit zhruba do roku 2020. Pak už nebudou generátory dodávat dost energie k práci žádného přístroje. V té době by Voyager 1 od nás měl být vzdálen téměř 20 miliard kilometrů. To je zhruba 130krát větší vzdálenost než mezi Zemí a Sluncem, tedy zhruba 130 astronomických jednotek (AU).
A kam dál?
Sonda Voyager 1 nemíří k žádné konkrétní hvězdě, což není nic překvapivého, protože její úkoly byly uvnitř soustavy. Za zhruba 40 tisíc let mine ve vzdálenosti 1,6 světelného roku hvězdu AC+79 3888, která je v souhvězdí Žirafy.
Cesta Voyageru 1 naší soustavou. Vyznačené jsou nejbližší průlety kolem hlavních cílů letu (5.3.1979 kolem Jupiteru a 12. 11. 1980 kolem Saturnu). Poslední kružnice je oběžná dráha Neptunu. Na dvojrozměrném snímku není vidět, že sonda byla gravitací Saturnu nasměrováná směrem z roviny oběhu planet.
Ale to je ještě daleko. V současné době se sonda stále pohybuje na hranici sluneční soustavy. To asi nikoho nepřekvapí, protože zprávy, že Voyager 1 je už na hranici Sluneční soustavy nebo dokonce už mimo ni, se objevují v médiích už skoro deset let.
Po novinářích ovšem nestřílejte, oni za to tak úplně nemohou. Hranice Sluneční soustavy je velmi neostrá, dokonce přímo pohyblivá. Vyznačuje ji místo, kde se nabité částice ze Slunce střetnou s částicemi mezihvězdné hmoty. Činnost Slunce se ovšem mění a hranice, kde se protikladné síly naší hvězdy a toku částic z vnějšího vesmíru vyrovnají, není stále stejná.
Navíc naše odhady komplikuje i skutečnost, že vědci o této oblasti mají také omezené vědomosti, protože ji nenavštěvuje mnoho sond. Voyager je v neprobádaných vodách a jeho údaje nasvědčují, že hranice sluneční soustavy nevypadá úplně tak, jak vědci odhadovali. Ale v tuto chvíli nemůžeme prozradit více. Na tyto údaje je zatím uvaleno embargo, než vyjdou ve vědeckém časopise. Jinými slovy: příběh Voyageru nekončí.
