Otřesy zasáhly i město L’Aquila. Znovu to odnesla čtvrť s ubytovnou pro studenty a na náměstí kostel Svatých duší.
Ztichlou čtvrtí přicházíme ke zřícené ubytovně pro studenty. Nikdo se k ní nesmí přiblížit. To je místo, kde zemřeli čeští studenti. "Ano, tady to je," potvrzuje městský policista, který tady hlídá spolu s vojáky. Ze tří budov koleje ta prostřední chybí. Jsou z ní jen sutiny do výše prvního patra.
Naděje vyprchává
U policejní pásky sedí na stoličkách a na kraji chodníku lidé. Mají červené oči a pod nimi kruhy od nevyspání. Bydlí tam. "Čekáme, kdy nás pustí se podívat k domu. Do bytu asi ne," říká asi padesátiletá paní s manželem. Před nimi sedí žena, která nepřestává plakat. Její sestra a dcera ji objímají.
Do celé ulice se nesmí vejít, záchranářské práce pokračují a každou chvíli mohou zbylé stojící pětipatrové domy spadnout. Je ticho. I hlídkující vojáci šeptají. Patrola přiváží svačinu – sušenky a sendviče a vodu. Policejní psycholog v khaki oblečení rozmlouvá s obyvateli čtvrti a všem nabízí jídlo a pití. Plačící žena nic nechce.
Jsou tu další psovodi a střídají jinou partu lidí. V té suti však už zemřeli všichni studenti, kteří tam zůstali. Z ruin za tři dny v celé oblasti vytáhli 150 lidí. Zatím poslední šťastná byla dívka z Rimini, která se vrátila mezi živé 43 hodin po zemětřesení, v noci na středu.
"My naději chováme pořád," říká záchranářka Lorenza se psem, která přijela ze severoitalské Domodossoly. Je to dobrovolnice, povoláním úřednice a je tady už od pondělí. Kolik toho naspala? Podívá se na mě výmluvným pohledem. Tři dny si nečistila zuby. Její pes aspoň teď spí u misky s vodou vedle matrace a části knihovničky, která se tam kdovíjak ocitla. Vedle bankovních záznamů se válí kniha o italských anarchistech.
Čekáme u ruin pětipatrového bytového domu. "Je možné, že je tam jeden člověk ze spodního patra," odpovídá jiná dobrovolnice, Andrea Tarantinová z toskánského Viareggia, která čeká v sanitce, aby poskytla případnou pomoc.
Štěká, jen když cítí živé
V oblacích prachu deset metrů od nás pracují opatrně hasiči. Ten nejmenší bagr nabere část sutin, do nich se jde přehrabovat další záchranář rukama a tak to pokračuje. Čas od času převezme práci větší bagr. Napětí roste, když se záchranáři dostanou k oknům v přízemí.
Svítí si dovnitř, vedle crčí voda z prasklého potrubí. Jdu se zeptat záchranářky, jestli tam psi někoho necítili. "Štěkají, jen když cítí živé, jsou tak vycvičení, nesmíme ztrácet čas," odpovídá Lorenza. A štěkali tady? "Tady ne," pokrčí pomalu rameny.
O pár bloků dále potkáváme studenta s otcem. Měl štěstí, bydlel v pronájmu jinde než na koleji. "Přijel jsem pro něj už v pondělí a dneska jsme dojeli pro nějaké věci," vysvětluje otec a běží se podívat na premiéra Berlusconiho, který si přijel město opět prohlédnout.
Zdá se, že žádný dům nebyl pohromy ušetřený. A otřesy se stále opakují, i když slabší. Od toho smrtícího v pondělí naměřili seizmologové na čtyři stovky dalších. Některé se daly cítit až v Římě. Jeden hasič to odnesl infarktem z leknutí a zemřel.
Lidé, kteří našli prozatímní přístřeší ve stanovém městečku, v karavanech a v montovaných domcích, jsou už k otřesům apatičtí. "Ano, cítili jsme to," říkají jen. Včera už při otřesech nikam neutíkali. Stany jsou na volném prostranství daleko od budov a skal. O domy a blízké už přišli, další otřesy jim už tolik neublíží.
L’Aquila byla krásná
Potěšení z procházky v úzkých středověkých uličkách L’Aquily vystřídalo zděšení. Máme jít podél toho domu vlevo, co mu spadla střecha a je vidět do obýváku, nebo napravo kolem toho, kde jen praskla okna, spadly okenice a odlouply se dlaždice?
Auta, která parkovala u zdí domů, to odnesla takřka všechna. Od fiata po nissan, střechu mají promáčknutou stejně, okna rozbitá. Některé domy jsou nahnuté, ale není, kdo by zakázal vstupovat do nebezpečných uliček. Hlídky jsou jen tam, kde hrozí zhroucením bloky domů.
Na nákupním korzu v historickém centru města se vitríny obchodů tváří překvapivě jakoby nic. Luxusní námořnické oblečky za stovky eur, vypracované kožené boty. Ale při bližším pohledu něco nehraje. Jedna z figurín je spadlá. Dětské oblečky zasypala omítka. Na botách se objevil stoletý prach.
V restaurační průhledné lednici se kazí tiramisu. Na některých obchodech vříská nepřetržitě alarm. A co je hlavní, nikde nikdo. Pověstné město duchů. Jen čas od času narazíme na místní. Poznají se snadno, mají červené oči, někteří nosí na hlavě motorkářské přilby.
"Odjeli jsme k rodině do Říma, ale syn se chtěl podívat, jak to tady vypadá," vysvětluje mi asi šedesátiletá Italka. Syn chodí po náměstí a fotí. Představím se. "Praha, tam jsem byla vloni. Překrásné město," skoro už jen zašeptá, protože se rozpláče. Krásné město totiž byla i L’Aquila.
"Matteo, nechoď tam," zavolá na třicetiletého syna, který si fotí podloubí hlavního náměstí. Dosud bydleli kousek od koleje, která se zřítila. Jejich dům zůstal stát, ale do bytu nesmí. "Drahá, je nám líto těch vašich dvou studentů, držte se," přeje českým pozůstalým, ale držet se musí i ona. Svého manžela a syna. Dojemná scéna.
Když se zeptám, jestli neuvažovali o tom, že by z města odešli, hned hloupé otázky lituji. "Cože? Proč? V L’Aquile žijeme odjakživa a tady i umřeme," říká žena a muž jí přitakává.
