V současnosti bezpochyby patří mezi nejslavnější odchovance klubu, kterým prošla i další velká jména (nejen) slovinského basketu.
Slavní Slovinci, kteří hráli za OlimpijiPrimož Brezec, Vlatko Čančar, Goran Dragič, Zoran Dragič, Boštjan Nachbar, Rašo Nestěrovič, Beno Udrih, Jure Zdovc |
Jenže nejúspěšnější tým dvoumilionové země, který si s oblibou stahoval talentované hráče ze širokého okolí, svůj privilegovaný status ztrácí.
V minulém desetiletí totiž v Jadranské i domácí lize paběrkoval. Euroligu si zahrál naposledy v sezoně 2012/2013 a o šest let později přišel pořádný sešup.
Olimpija směřovala k sestupu z Jadranské ligy a na závěr domácí soutěže schytala nečekaný výprask od KK Koper Primorska. Klubu, který o rok později zbankrotoval.
V roce 2019 dosáhla nespokojenost v Lublani maxima. Pak ovšem přišla nečekaná zpráva: Olimpija se sloučí se záhřebskou Cedevitou. Týmem, který patřil k nejúspěšnějším chorvatským klubům minulých desetiletí a navíc se pyšnil vyhlášenou mládežnickou akademií.
„Nevěděli jsme, že se něco takového chystá. Ale najednou začaly prosakovat různé zprávy z Chorvatska,“ říká Tilen Jamnik, který podrobně sleduje basketbal pro Rozhlas a televizi Slovinska (RTV SLO).
Jak vznikne národní sport
Slovinský basketbal především v 90. letech těžil z veleúspěšné jugoslávské školy, která krátce před rozpadem státu v roce 1990 slavila titul světových šampionů. Těsně před začátkem nového milénia zářila i lublaňská Olimpija. Právě díky historii a skvělým výsledkům se basketbal zařadil mezi národní sporty. „Celé Slovinsko tehdy fandilo Olimpiji,“ přibližuje Jamnik.
Ještě na počátku nového století sloužila Lublaň jako přestupní stanice před dobrodružstvím v NBA. Dvě sezony před draftem 2002 zde strávil také Jiří Welsch, pak začaly klub postupně trápit finanční problémy. V kontrastu stály výsledky reprezentace, která i přes potíže dalších týmů z domácí soutěže držela uspokojivou výkonnost.
Slovinský rozehrávač Goran Dragič (uprostřed) má k míči blíž než čeští reprezentanti Luboš Bartoň (vlevo) a Jan Veselý.
Poslední vydařenou sezonu zažila Olimpija v letech 2010 a 2011. Na lavičce tehdy stál legendární Jure Zdovc, který poskládal tým z veteránů, mladých hráčů z regionu, jiných koutů Evropy i zámoří. Za Lublaň hrál třeba Lotyš Davis Bertans, který v současnosti působí v Oklahoma City, Fin Sasu Salin, aktuálně klíčový hráč Tenerife, či kvalitní Američané jako nyní už trojnásobný vítěz NBA Danny Green.
Paradoxně největšího úspěchu se reprezentace dočkala, když se domácí týmy nacházely finančně na téměř úplném dně. „Triumf na EuroBasketu 2017 dodnes považujeme za největší úspěch v historii slovinského týmového sportu,“ neskrývá Jamnik.
Hráli nejhezčí basketbal a pobláznili národ. Slovinci opěvují hrdiny |
Dluhy lublaňského klubu se v té době stále zvětšovaly, do médií prosakovaly informace o chybějícím zdravotním pojištění některých hráčů. „Zarážející bylo, kolika lidem dlužili peníze. Před lety jsme se dostali k seznamu všech závazků. Byli na něm především hráči a trenéři, ale pak se tam objevovaly i položky třeba pro nemocnici,“ popisuje novinář RTV SLO.
Chorvati chtějí do Slovinska
Během zpackaného ročníku 2018/2019 odehráli lublaňští nenápadný zápas s chorvatskou Cedevitou. Pro klubovou historii se ovšem nyní jedná o významný milník. Právě tehdy začala jednání o sloučení dvou klubů, jež se nacházely v odlišné pozici.
Na jedné straně trápící se Olimpija s finančním problémy, kvůli kterým se mládežnické akademii vyhýbaly zástupy talentů. O návratu do mateřského prostředí neuvažovali ani ostřílení veteráni.
Na straně druhé Cedevita - záhřebská organizace s nadstandardním zázemím a na poměry Jadranské ligy s luxusní finanční stabilitou. „Jenže také s mizivou podporou místních fanoušků i médií, která upřednostňovala tradiční Cibonu,“ upozorňuje Jamnik.
Saša Nikitovič hovoří ke svým svěřencům z Olimpije Lublaň.
Džanan Musa v oranžovém dresu Cedevity Záhřeb
Právě s ní se měla Cedevita původně sloučit, jenže protřelý byznysmen Emil Tedeschi u zástupců Cibony narazil.
Druhou volbou byla Olimpija, která rovněž ztělesňovala tradici. Navíc má moderní arenu Stožice pro 13 tisíc fanoušků a pro evropské zápasy také dostatečně blízké letiště. K tomu otevírá chorvatskému boháči cestu na západ.
Po prozkoumání všech právních variant Tedeschi rozjel projekt Cedevita Olimpija, jakožto nástupce obou původních klubů.
Sliby, pochyby a zádrhely
Na obrovské úvodní konferenci nejdříve Tedeschi uklidnil fanoušky Lublaně, že klub zůstane i nadále slovinský. Přislíbil také zaplacení veškerých dluhů, lepší výsledky, návrat do Euroligy, výrazně navýšený rozpočet a modernizaci mládežnické akademie. Zkrátka perla Balkánu.
„Samozřejmě se našli lidé, kteří se radovali, že se klub konečně někam posune po několika letech strádání. Ale jiní byli naopak velmi skeptičtí. Z části i z toho důvodu, že do organizace přicházeli funkcionáři, kteří nebyli Slovinci a neměli zkušenosti s místním prostředím,“ shrnuje Jamnik.
Novinář Tilen Jamnik (druhý zleva) zpovídá hlávního trenéra belgické basketbalové reprezentace Daria Gjergjaa.
Optimismus skutečně brzy vystřídaly pochyby. Objevily se totiž nejen problémy se stále platnými smlouvami pro hráče a trenéry v obou klubech, ale i se sponzory, kteří mnohdy působili v podobných odvětvích v Chorvatsku a Slovinsku.
Nakonec tedy nedošlo k avizovanému spojení rozpočtů dvou klubů, ale jen k mírnému navýšení. Více peněz nezačaly přihazovat ani slovinské firmy „Měly pocit, že se o rozpočet postarají z velké části i Chorvati, obzvláště pak sám Tedeschi,“ vysvětluje Jamnik.
Výplata navíc stále chodila třeba kouči Zdovcovi, který podepsal novou smlouvu v závěru sezony 2018/2019. Funkcionáři ovšem jmenovali hlavním trenérem pro další ročník Chorvata Slavena Rimace, což mnohé slovinské fanoušky rozpálilo.
Hledání identity v prázdném dračím doupěti
A spokojenost nevládne ani na startu páté sezony, kterou Cedevita Olimpija rozehrává. Euroliga je stále v nedohlednu, Crvena zvezda a Partizan představují v Jadranské lize nedostižnou konkurenci (i kvůli výrazné a netransparentní státní podpoře), mládežnická akademie v Lublani ani v Záhřebu ještě nevyprodukovala žádného hráče pro seniorský tým.
Po loňské sezoně zůstali v kádru jen dva hráči, o budování sestavy s dlouhodobým výhledem nemůže být řeč.
„I proto jsou fanoušci víc a víc frustrovaní. Znají v podstatně jen polovinu týmu, a tak se složitě buduje silné pouto. Mladé generaci už nestačí příběhy o silné Olimpiji z devadesátých let.“
A ani Green Dragons (Zelení draci), lublaňská skupina ultras, už není obávaným šestým hráčem. Ještě ve staré hale v parku Tivoli dokázali vytvořit atmosféru, jakou se v současnosti pyšní kluby z Bělehradu. Lublaň tehdy měla obávané dračí doupě.
Momentka z utkání mezi Cedevitou Olimpija a Joventutem Badalona.
V minulé sezoně navštívili v hojném počtu jediný zápas, aby podpořili těžce nemocného Dušana Hauptmana – legendu a kapitána, který po 17 let spoluutvářel největší úspěchy lublaňského klubu ve 20. století. Jeho dres byl onehdy vyvěšen pod střechu arény.
Když pak do Slovinska zavítá Crvena zvezda či Partizan, basketbalový stánek se zdánlivě přesune do Srbska. Tak chabou podporu má v současnosti reprezentant hlavního města.
„I ve Slovinsku funguje jednoduché pravidlo: pokud máte dobré výsledky, halu bez problému zaplníte. Jenže k takovým výsledkům zpravidla pomáhá i velká fanouškovská podpora, a vedení klubu a ultras spolu nijak nespolupracují,“ uzavírá Jamnik.
A dokud se bossům nepodaří najít cestu ze začarovaného kruhu – nízký rozpočet, neuspokojivé výsledky, slabá fanouškovská podpora – ani nová Cedevita Olimpija se znovu nestane velkým hráčem evropského basketu.
