„Když jsem byl v nemocnici, volal mi mezi prvními táta a ptal se, jestli to všechno nechci nějak přehodnotit, protože už jde fakt o zdraví, ne-li o život,“ přiznal závodník z Josefova Dolu v Jizerských horách v rozhovoru pro web motorkari.cz. „Táta mě celý život k závodění vedl a teď z toho byl docela špatný. Já to ale nechci ukončit tím, že spadnu na Dakaru a všechno vzdám. Takže tohle určitě není můj konec a tátovi jsem to řekl.“
Engel jezdil ve třetí desítce absolutního pořadí motocyklů, ale pak přišla osudná jedenáctá etapa vedoucí po argentinském území. „V předchozí etapě jsem dojel na pěkném místě a měl jsem z toho radost. Čekal jsem, že maratonská etapa bude těžká. Jelo se mi dobře a měl jsem dobrý pocit, protože jsem dojížděl jezdce před sebou,“ vyprávěl Engel.
„Ve chvíli, kdy jsem zrovna jel sám, jsem na jedné kamenité cestě z ničeho nic z motorky vystoupil. Vůbec jsem nevěděl, jaký kámen mě rozhodil, a co se stalo. Prostě jsem letěl vzduchem a pak zůstal ležet asi deset metrů od motorky.“
Talentovaný motocyklista zůstal ležet na zemi a nemohl se zvednout. K jeho smůle za ním byla mezera a první závodník k němu dorazil až po zhruba pěti minutách. „Vůbec jsem se nemohl hýbat a hrozně mě bolela páteř. Čekal jsem na jezdce za mnou, který přijel a zmáčkl tlačítko na mé motorce, která byla dost daleko. Tím zavolal vrtulník, komunikoval se záchranáři a pak mi celou dobu pomáhal, než dorazili,“ popisoval jezdec týmu MRG.
Byl to nejhorší pád v jeho kariéře, který navíc přišel ve velké rychlosti. I když měl chvíli černé myšlenky, vyšetření nepotvrdilo žádnou zlomeninu. A dnes už zase uvažuje, na čem musí zapracovat, aby mu příští Dakar vyšel líp.
„Způsob, kterým jsem se na Dakar připravoval, byl dobrou cestou, ale chtělo by to pochopitelně daleko víc. Zejména po stránce navigace,“ uvažuje.
Engel startoval na Dakaru počtvrté a jeho maximem je 30. místo z premiéry v roce 2015. Nedojel ani předloni, tehdy ho však zastavily technické potíže.
Sílu mu nyní dodává i skutečnost, že dokáže závodit s těmi nejlepšími. „Když jsem třeba dojel Ivana Cervantese, který je pro mě velkou ikonou endura, a mohl s ním každý den závodit o minuty, to byla fakt velká motivace,“ říká. „Myslím, že tito jezdci už se mnou počítají. Také si myslím, že do první třicítky, dvacítky patřím a věřím, že to viděl i můj tým.“
