Povedlo se mu to bravurně, jen Martin Fourcade jej ve vytrvalostním závodě v Ruhpoldingu dokázal porazit.
„To byl takový fofr,“ ulevil si Moravec za cílem. „Na tiskovce pak říkali, že Fourcade zajel na dvacítce nejrychlejší čas biatlonové historie.“
A vy jste hned za ním. Co to pro vás znamená?
Určitě velké povzbuzení. Zvlášť po tom, jak celý náš tým v prvním trimestru začal. Už v Oberhofu byla nálada o hodně lepší. A tady to pokračuje.
O sobě jste na začátku sezony vykládal, že po letních zdravotních problémech, neočekáváte od prvních závodů žádné zázraky. To vás v prosinci uklidňovalo?
Snažil jsem se to tak brát. Samozřejmě, že ani já jsem v prosinci úplně spokojený nebyl, ale v každém kole tam bylo vidět i nějaké zlepšení. Teď to vychází tak, jak jsem si představoval. Uvidíme, co bude dál.
Hodně vám prospěla i vánoční tréninková porce?
Určitě mi prospěly i všechny předchozí závody. A taky jsem potřeboval nabrat psychickou pohodu. Když se nikomu z týmu nedaří a zleva zprava slyšíte, jak pořád někdo řeší, jestli něco není špatně, k pohodě to nepomáhá. Rozhodně i ten vánoční trénink mi pak pomohl. Zvolil jsem jinou přípravu než ostatní (trénoval v Hochfilzenu s Rakušankou Hauserovou i Norkou Eckhoffovou), ale to jsem udělal bez ohledu na nějaké předchozí zdravotní problémy. Udělal bych to tak, i kdybych byl na podzim stoprocentně zdravý. A musím říct, že jsem měl v Hochfilzenu fakt výborné podmínky. Dva dny z dvanácti pršelo, ale jinak bylo počasí výborné. Rychloakce s cestou na exhibici na Schalke mi sice možná vzala nějaké síly, ale zároveň jsem na Schalke dostal střelecky i běžecky impulz, že to zase vypadá líp.
Dnes z vás potom čišelo na střelnici velké sebevědomí.
Dalo by se to tak říct. Na nástřelu jsem střílel extra hodně, nastřeloval jsem totiž i druhou flintu jako rezervu. Zatáčka na trati byla nebezpečná, kdyby tam došlo k nějakému pádu, chtěl jsem mít jistotu, že i s rezervou bych dokázal dobře zastřílet. Při závodě jsem si potom ležáky hlídal, neriskoval jsem při nich tolik jako v tréninku, kdy jsem je střílel do 25 vteřin. Ale při stojácích jsem neměl absolutně problém, věděl jsem, že to dám. Cítil jsem se při nich totálně jistě. Na stojce jsem dlouhodobě časově jinde než na ležce, takže si dovolím i daleko víc.
Poslední položkou jste si v dávnější minulosti už dokázal ve vytrvalostních závodech medailové umístění i odstřelit. Jak jste se tedy na ni závěrečné stojce cítil dnes?
Moc jsem o tom nepřemýšlel. Slyšel jsem, jak hlasatel mluví, že jsem v pořadí vepředu. To úplně z hlavy nevytěsníte. Ale snažil jsem se maximálně koncentrovat na sebe. Nějak nervózní jsem nebyl, žádný zvýšený tlak.
Pak už jste z hlášení na trati věděl, že jedete o stupně vítězů?
Vyjížděl jsem ze stojky první, ale hlásili mi, že Fourcade byl předtím na mezičase o minutu přede mnou, ten byl dnes nedostižný. Johannes Bö mi naopak trochu pomohl tím, že se snažil zariskovat, aby porazil Fourcada - a nedal to. Mluvil o tom pak i na tiskovce. Ale o tom jsem na trati nevěděl, jel až za mnou. Křičeli na mě, ať jedu naplno až do konce. Ale že mi to proti Johannesovi vyjde, jsem neočekával.
Čekání v cíli každopádně bylo potom příjemné, ne?
Tentokrát ano. Hrozil tam chvíli Ole (Björndalen), když měl dvě nuly. Pak tam přijel dokonce se čtyřma nulama Němec Rees, ale ten jel o něco pomaleji než já. Říkal jsem si: Na tu bednu mi to asi dá. Rozhodně bylo to čekání klidnější než na mistrovství světa, kde jsem nervózně sledoval skoro každého závodníka.
