Štvalo ho bloudění, děsil písek. Teď chce Prokop na Dakaru závodit

Dlouho nevěřil přicházejícím zvěstem dakarských organizátorů, že slavná rallye zase bude plná písku. Když ale Martin Prokop v úterý před přistáním v peruánské Limě sledoval z okénka krajinu pod ním, pochopil, že nešlo z jejich strany jen o „reklamní“ strašení. „Fakt nekecali, písku je tu mraky.“ Tenhle Dakar má být jiný.

Těžší, a po loňském zpackaném ročníku, který „uplaval“ v bahně, znovu s DNA pouště. Tak jako býval dřív v Africe či v prvních letech jihoamerického vyhnanství. „Závod se tak rozhodne už první týden v Peru,“ věští 35letý Prokop.

Češi na Dakaru

Do jubilejního 40. ročníku slavného závodu odstartuje 6. ledna v Limě 21 českých posádek.

Má před sebou třetí start na tomto dobrodružství, což navigátor Josef Kalina - sám na rallye po 26. - označuje za zlom, kdy můžete zkusit závodit. Při prvních dvou pokusech se prý jen učíte. A Prokop souhlasí. Dřív by se v poušti klepal, coby úspěšný profík z rallyeového šampionátu WRC byl zvyklý na asfalt, šotolinu a plný plyn. Teď v hlavě nosí, jak vypadají odlišné druhy písku, jak se v nich chová auto.

„V písku jsem se našel, mám v něm víc jistoty, začal mě bavit, což je dobře. Předtím to byl strašák.“

Líčí, jak při tréninku v Emirátech četl písek podle barvy. Jindy mu pomáhaly vlnky, které v poušti vytvaroval vítr. Že jinak se písek chová po ránu, jinak rozpálený sluncem. Vypráví i jak děsivé může být písečné pole. „To je jako bažina.“ A že od jiných dakaristů už slyšel děsivé historky, že písek v Peru je specifickým typem, který „může auta požírat.“ Ale třeba jen straší, uklidní se.

V konkurenci továrních týmů nemůže coby soukromník mluvit o pódiových cílech jako třeba krajané v kategorii kamionů. Na druhou stranu osobní auta jsou na Dakaru mnohem respektovanější i nabitější třídou. Často rozhodují jen desítky vteřin, vítězové - podobně jako ty z motorek - jsou v oboru celebritami.

Martin Prokop se svým dakarským speciálem Ford F150 Raptor.

Prokop tak po loňském 11. místě sní o elitní desítce. Už minule se v ní mohl octnout, auto šlapalo, jenže až příliš často se kupily navigátorské chyby. Kufrováním ztrácel desítky minut, navíc přibyla i hodinová penalizace za neprojetí jedné z kontrol. A tak už vedle něj nesedí rakouská navigátorka Ilke Minorová ale zase Jan Tománek, se kterým zažil nejlepší dobu ve WRC, ale i opakované rozkmotření.

„Zjistili jsme, že nám to spolu svědčí. Ale taky jsme zažili horší chvilky, obzvlášť první rok na Dakaru. Emoce mezi námi panují, ale do auta nepatří, ubírá nám to energii. Musíme se snažit být parťáci. To, že zabloudíme je jasné, ale musíme se z těžkých chvil rychle vyhrabat.“

Ač už se Dakar pár let nemotá po nekonečných pláních Sahary, stejně je mnohdy dokonalá navigace klíčem k triumfu. Výkony továrních aut i těch nejlepších soukromníků, mezi které se řadí Prokop, se přibližují. A tak rozhodují detaily, třeba ten, že zámožné stáje si platí tzv. „maps guys.“ Což jsou lidi, kteří na dálku posádkám připravují navigaci. Hledají zkratky, odhalují záludnosti, které připravil pořadatel.

„Oni sedí třeba v Praze, vy mu pošlete ofocený roadbook (navigační poznámky) a on přes noc napíše, abyste na 35. kilometru odbočili v úhlu 140 stupňů a napojíte se na 42. kilometru. Ta trasa není jasně vytyčená, a i když takové zkratky objeví jednu dvě za závod, dělá to hodně minut,“ popisuje Prokop dakarské detaily.

„Zároveň se odborníci snaží vyřešit navigační chytáky, takže tovární týmy pak jedou rovnou správně a nejrychleji. Já si takový komfort nemůžu dovolit. Nejsou to tedy úplně rovné podmínky, ale tak to bylo vždycky.“

I tak chce ty nejbohatší porážet...