Už 4:1 a 40:15 tehdy vedla čtyřiadvacetiletá Brňanka v rozhodující sadě, už sahala po vysněné trofeji, když jí náhle strach z vítězství podlomil kolena, kupila školácké chyby a darovala Němce triumf.
„Jano, já vím, že jsi měla dnes vyhrát,“ utěšovala ji poté sama Grafová, načež se zoufalá Češka rozplakala na rameni vévodkyně z Kentu a stvořila záběry, jež obletěly celý svět. Ještě patnáct let poté vévodkyně v rozhovoru pro časopis Hello vzpomínala: „Když jsem Janu objímala, byly to city, které ve vás zůstanou navždy.“
Při ceremoniálu finalistek Wimbledonu se poražená Jana Novotná rozplakala na rameni vévodkyně z Kentu. (3. července 1993)
V neděli Jana Novotná zemřela, bylo jí 49 let. A její smrt musela zasáhnout i nyní 84letou vévodkyni.
Svým pláčem na drahé róbě členky královské rodiny tehdy česká tenistka hrubě porušila konvence konzervativní Británie. Přesto na ni zároveň vzpomínám jako na tenisovou šlechtičnu, na ženu s kultivovaným vystupováním i mluvou mimo kurt, dámu mezi náctiletými dračicemi, vždy upravenou, dbalou tradic.
V onu červencovou sobotu roku 1993 ji nicméně ve finále porazili její vlastní démoni, nikoliv poprvé a nikoliv naposledy. Řadu let odmítala nahlas říci, že má s vlastní psychikou v kritických chvílích trable. Když si to sama přiznala, vyhledala psychologa a požádala ho: „Naučte mě, prosím, myslet na kurtu pozitivně.“
Do třetice vám to vyjde
Ani druhý pokus ve wimbledonském finále nevyšel, v roce 1997 podlehla mladé Hingisové. Ale už neplakala, přijala porážku statečně a vévodkyně jí tvrdila: „Do třetice vám to určitě vyjde.“
Byla to dobrá věštba.
Na Turnaji mistryň 1997 se v newyorské Madison Square Garden vítězstvím nad Mary Pierceovou ujistila, že vážně umí vyhrávat velká finále.
A pak to přišlo.
V létě 1998 vyprovodila z pažitu All England Clubu ve čtvrtfinále Venus Williamsovou a v semifinále Martinu Hingisovou. Ve finále stanula coby favoritka proti Nathalie Tauziatové a wimbledonské publikum, většinou podporující outsidery, si tentokrát stanovilo jiný žebříček hodnot.
„Novotná je největší sentimentální favoritkou Británie od doby, kdy Red Rum přestal běhat dostihy,“ psal tehdy list Daily Telegraph. Někdejšími slzami i úpornou snahou přece jen dosáhnout na titul přirostla lidem k srdci, stala se čestnou Britkou, a tak povzbuzování „Alé, Nathalie“ bylo mnohokrát přehlušeno výkřiky „Come on, Jana“.
Za stavu 5:3 ve druhé sadě už se pomocný personál chystal rozrolovat pro ni slavnostní koberec, když česká blondýna potkala krizi a vévodkyně si v lóži nervózně poposedávala. Jenže na kurtu už bojovala „jiná“ Novotná než ve třiadevadesátém. V tie-breaku položila svoji krizi na lopatky a při mečbolu zahrála úder vedoucí do tenisového ráje. Do forhendového returnu po čáře vložila veškerou sílu a emoce z pěti let, kdy byla soupeřkou sama sobě.
„To vteřinové ticho, než míč dopadl a všichni začali jásat, jsem si neskutečně vychutnávala,“ vyprávěla mi s odstupem mnoha let. „Už jsem věděla, že Tauziatová se k míči nedostane a že já vyhraju. Ta vteřina trvala zdánlivě hrozně dlouho, ale byla vážně úžasná. Můj nejsilnější zážitek kariéry.“
Padla na dvorci na kolena, slastně zavřela oči a rozplakala se štěstím. Jana Novotná, konečně šampionka v chrámu všech tenistů.
Jediné vítězství ji o dva měsíce později dělilo na US Open od postu světové jedničky, třináct let na profiokruhu však značně zdevastovalo její tělesnou schránku a začínalo si vybírat svoji daň. Už nemohla trénovat čtyři hodiny denně, jak si navykla. Postrádala trenérku Hanu Mandlíkovou, s níž ukončila spolupráci, na Roland Garros 1999 si navíc vymkla kotník, odnesli ji na nosítkách.
Vrátila se sice na kurty, jenže kotník nepřestával bolet, vypadla z Top Ten. Lékaři dodatečně objevili uštíplý kousek kosti a postrašili ji rizikem trvalých následků. Na US Open 1999 proto třesoucím se hlasem sdělila, že se nerozloučí s kariérou v milovaném Wimbledonu, jak si naplánovala, ale už v září téhož roku na turnaji ve Filderstadtu.
Když tam posléze podlehla Italce Farinaové, u sítě se rozesmála.
Už byla připravena říci Dost.
„Pořád jste zveřejňovali snímky, jak brečím na rameni vévodkyně, tak si mě teď jednou vyfoťte, jak se směju,“ laškovala.
„Ve třiceti si jednu chvíli připadáte plní síly, ale najednou se stane něco nepředvídaného a je po všem. To je život,“ prohodila, zatímco reportér Stuttgarter Nachrichten psal, jak „ze scény mizí poslední hráčka stylu servis-volej“.
Bavím se normálním životem
Dalšího rána vstala a blesklo jí hlavou: „Co si teď vezmu na sebe? Mám jen samé tenisové věci.“ Řešila najednou podobné „potíže“, jako když po wimbledonském triumfu přemítala, jak se vystrojí na závěrečný galavečer, protože žádné šaty si s sebou z pověrčivosti nebrala.
Jana Novotná v roce 2005 na Floridě.
Omezila po kariéře cestování, usadila se na Floridě a pořídila si Brittanie, fenku žlutého labradora, která rozkousala, co se dalo. Z apartmánu v Highland Beach shlížela Jana Novotná na Atlantik, dělala si legraci, že kdyby se začala učit surfovat, vyplave až někde na Kubě, ale zároveň se pochlubila nově nabytou pilotní licencí.
„Bavím se normálním životem,“ vykládala mi, když jsem ji na Floridě na jaře 2005 navštívil. „Každý den si teď plním své sny. Tím, že se ráno vzbudím, že jsem zdravá, že je venku hezky. Čím dál tím víc jsem schopná vychutnávat si úplně jednoduché věci.“
Jana Novotná coby tenisová trenérka Barbory Krejčíkové
Pozitivní myšlení, jemuž ji kdysi na kurtu učili, si nenásilně přenesla do celého života.
Někdejší soupeřky a vrstevnice přibíraly na váze, ona naopak zůstávala štíhlá a plná energie, hrála s veteránkami, komentovala tenis pro BBC, pracovala pro charitu, zkusila si krátce kariéru trenérky, vrátila se do rodného Brna a fandila Češkám kráčejícím v jejích stopách.
Tolikrát mi říkala: „Já se určitě nikdy nudit nebudu. Je přede mnou spousta výzev.“
Netušila, že proti té nejtěžší v podobě zrádné rakoviny, žádnou zbraň najít nedokáže.
Dlouhé bylo kdysi čekání Jany Novotné na naplnění jejího velkého wimbledonského snu.
Krátký, příliš krátký, byl naopak její život. Slzy, jimiž se kdysi v All England Clubu proslavila, se nyní derou do očí těm, kteří ji znali.
