Po dvou jasných triumfech nad grandslamovými šampionkami Venus Williamsovou a Garbine Muguruzaovou plánovala, že proti Ostapenkové, v Singapuru již vyřazené majitelce titulu z Roland Garros, nastoupí úplně uvolněně.
Její strategie - zbytečně se nestresovat před sobotním semifinále - se mohla zdát rozumnou. Postup z prvního místa Bílé skupiny už měla jistý.
Utkání nebylo úplně zbytečné. Vždyť rozdíl mezi triumfem a neúspěchem činil 125 bodů do žebříčku a zhruba 150 tisíc dolarů. Drtivá většina tenistek by se kvůli takovým sumám přetrhla.
„Vždyť já taky nechtěla prohrát,“ řekla pětadvacetiletá Češka. „Jenže body a peníze pro mě tady nejsou největší motivace.“
Hned při prvním podání Ostapenkové si vypracovala několik brejkbolů. Jenže nevyužila je a postupně se z její duše vytrácela pohoda. „To bylo docela důležité. Kdybych rychle vedla, třeba by se všechno vyvíjelo jinak.“
Možná. Zásadní potíž ovšem vězela jinde. V její hlavě. Nevěděla, jak si ji má za daných okolností nastavit. „Nepodařilo se mi přinutit se k nejlepšímu výkonu, když jsem věděla, že stejně půjdu dál. Nebyla jsem to já. Ani z padesáti procent.“
A tak se ze zeleno-fialového jeviště postupně vytrácela. Kazila a nechávala protivnici diktovat, zatímco trémy zbavená Ostapenková riskovala a trefovala skoro všechno. „Hrála skvěle,“ pochválila ji Plíšková.
Sama se v debaklu - správně a logicky - odmítla nimrat. Sotva opustila sál pro tiskovky vymazávala si nelibý zážitek z mozku. „Chci co nejdřív zapomenout. Teď už pro mě naštěstí zase začíná klasický turnaj.“
Žádné pokusy a přeřizování mysli. Návrat do normálu. Play-off. Porážka znovu znamená konec, jednoznačný a definitivní, proto je naprosto nepřijatelná.
A třebaže Plíšková umí počítat, do Singapuru nepřiletěla primárně pro body a peníze. Ne že by je odmítala, ale nejvíc ji žene touha stát se mistryní mezi mistryněmi.
