Se ženou a dcerami sídlí na Floridě. Putuje po planetě, komentuje pro Tennis Channel, válí v exhibicích. Výlet do kopců nad městečkem, v němž vyrostla, pro ni však stále má jedinečné kouzlo. Stejně jako ovocné knedlíky, kuře na paprice nebo kachna od sestry Jany.
„Skvěle vaří. Jezdím za ní dvakrát třikrát ročně a vždycky si dám do nosu,“ pronáší a labužnicky přivírá oči. „V listopadu zase letím.“
Uplynulo 42 let od chvíle, kdy po US Open v New Yorku na přistěhovaleckém úřadu oznámila, že chce utéct z Československa. Dál sledovala, co se děje doma. Stále lituje času, který nemohla strávit s nejbližšími: „Tohle komunistům nikdy nezapomenu. Zničili život spoustě rodin včetně té naší.“
Bavila se s dalšími krajany ve svobodné části světa. V létě 1978 se třeba zúčastnila večírku v manhattanském bytě režiséra Miloše Formana. Popíjeli víno, zněly české písničky, na videu si pustili její wimbledonské finále proti Chris Evertové.
V červenci 1986 nastoupila na vyprodané pražské Štvanici za USA ve Fed Cupu proti domácímu týmu a vítal ji vřelý jásot obecenstva, svérázný protest proti zločinné vládě.
„Chtěla bych vám ze srdce poděkovat,“ říkala do mikrofonu s očima rudýma od slz. „Doufám, že nepotrvá dalších jedenáct let, než znovu přijedu a zahraju si tady tenis.“
Při odletu z Ruzyně se opět rozplakala: „Bylo mi líto, že ostatní nesmějí ven jako já. Byli ve vězení.“
Amerika ji přijala za vlastní, za což jí zůstává vděčná. „Jsem Češka a Američanka,“ tvrdí nyní. „Jen při české hymně brečím a u americké ne. Emocionálně jsem víc Češka.“
Její pohled na rodnou zemi se změnil po sametové revoluci: „Když byla svobodná, zase jsem se s ní sblížila, byla jsem hrdá na pokroky, které udělala.“
O politiku se nepřestala zajímat. Přes Twitter třeba horuje za omezení možnosti pořídit si automatické zbraně v USA. Zavile kritizuje prezidenta Donalda Trumpa.
„Katastrofa,“ vydechla si při rozhovoru pro MF DNES a Radiožurnál v Singapuru. „On jenom ničí. Neudělal nic dobrého. Je mnohem snazší budovu zbourat než ji postavit. Trump je ještě horší, než si lidi představovali. Stát pod ním spěje k vojenskému režimu a k totalitě.“
S podobným znepokojením sleduje vývoj v Česku. Několikrát ji udivilo chování a výroky prezidenta Miloše Zemana: „Dělá zvláštní věci!“
Zatím jen povrchní znalosti získala o výsledcích víkendových parlamentních voleb. „Trochu se bojím, že u nás vyhrál český Trump,“ narážela na Andreje Babiše. „Ale ještě musím zjistit, co se přesně děje. Nevlastní bratr Kamil má o politice podrobný přehled. Pokaždé se o ní bavíme. Už se těším, až se uvidíme a pořádně probereme situaci.“
Pevné pouto s Českem pro ni znamená tenis. Srší nadšením, když některá z jejích krajanek zazáří na WTA Tour. Osobně jim fandila při fedcupovém finále s Německem na podzim 2014. V Singapuru drží pěsti Karolíně Plíškové. „Jsem na holky hrdá. Při komentování musím zůstat nestranná, krotím se. Ale vždycky mám radost, když se jim daří.“
Nejvíc s ní v roce 2011 zacloumal první wimbledonský triumf Petry Kvitové, pro niž byla vzorem: „Vítězství jsem moc přála už dřív Janě Novotné, ale tahle nová generace mě zasáhla. Zvlášť Petra. Levačka jako já, taky útočí a snaží se chodit na síť. Jééé! Navíc je prima holka.“
Silná žena, jež nejen v kariéře, ale též v celém životě vybojovala řadu drsných bitev, v sobě skrývá docela křehkou duši. Před šesti lety v Londýně nakřáplým hlasem pronesla: „Škoda, že se toho nedožili naši.“
A teď v Singapuru, když přišla řeč na vzpomínky na rodiče, podotkla jenom: „O tom radši nebudu mluvit. Nebo se vám tady hned rozpláču.“
