Co pro vás znamená, že jste pátým zlatem dostihl v čele historických tabulek Němce Kolbeho a Novozélanďana Drysdalea?
Kolbeho závody jsem si pouštěl na videu, když jsem začal veslovat. Má podobný osud, taky nikdy nevyhrál olympiádu. A Mahe Drysdale je kamarád. Neberu to tak, že bych se k nim přiřadil. Já vesluju, protože mě baví závodit, vyhrávat, reprezentovat. Ne kvůli tabulkám.
Ovšem stát se za rok prvním skifařem historie se šesti tituly...
Jo, to je i pro mě malá motivace. Jenže za rok se vrátí Drysdale a i on bude chtít šestý titul.
Bude mu už devětatřicet.
Přesto může vyhrát.
Vám je 34 let. Vzpomínám, jak jste loni po finále v Riu pochyboval, zda tu každodenní dřinu můžete ještě podstupovat dál.
Tehdy jsem byl i zklamaný, protože jsem olympiádě dal maximum a tělo mě trochu zradilo. Proto jsem se letos soustředil na to, abych nezažíval se zády ty samé trable. A povedlo se. Odtrénoval jsem všechno, co jsem měl, což se mi před Riem vůbec nepodařilo.
Přitom loni lékaři tvrdili, že vaše zraněná záda se už opravit nedají, že se dají jen udržovat.
Jo, takhle mi to přednesli. Ale pak jsme s fyzioterapeutem Oldou Chramostou začali provádět sestavy speciálních cviků a posilovat svaly okolo páteře i další, které jsem měl zanedbané - a úplně se to opravilo. Změnila se mi i postava, protože jsme zapracovali také na dýchání u břišních svalů.
Takže vás nyní nic nebolí?
Vůbec nic. Tedy kromě hlavy, po té včerejší oslavě.
Věřil byste před rokem, že se takového stavu v lodi ještě dožijete?
Moc ne. Tehdy jsem každé sednutí do lodi, každý trénink absolvoval jen přes velké bolesti.
Zcela vážně jste tedy po olympiádě zvažoval ukončení kariéry?
Rozhodně. Nechtělo se mi končit. Ale bylo mi jasné, že trpět dál se zády tak, jak jsem trpěl já, by asi nikdo nedokázal snášet. Jiné řešení než skončit by mi nezbývalo.
Kdo vás přesvědčoval, že to ještě půjde? Kouč Doleček? Manželka?
Manželka mě podporovala, ať ještě sportuju, ale nijak do mě nehučela. A s trenérem jsme si jen řekli: Ještě jsme olympiádu nevyhráli, tak musíme další čtyři roky vydržet.
Ondřej Synek slaví zlato na mistrovství Evropy v Račicích.
Jak často provádíte speciální sestavy cviků, o nichž jste hovořil?
Minimálně dvakrát týdně po hodině. Jde o plazivé cviky na zemi, kdy se kroutíte do nejrůznějších poloh a myslíte si, že to na vaše tělo nemá žádný efekt. Jenže pak zjistíte: Ono to funguje! Vaše tělo se začíná měnit. Když jsem se po olympiádě vrátil k tréninku, záda mě bolela. Zato jakmile jsem začal s těmi cviky, bolest se už kolem Vánoc vytratila.
Do sezony jste tudíž vkročil s vírou: Vydržím to?
Hlavně jsem do ní šel s pocitem: Musím to zkusit. Vyčítal bych si, kdybych to nezkusil.
Váš osudový sok Drysdale si vždy po vyhrané olympiádě dopřál odpočinkový rok, aby jeho tělo co nejvíc zregenerovalo. Nelákalo vás udělat letos to samé?
Ne, vůbec jsem neuvažoval, že bych sezonu vypustil. Bojím se, že bych se pak už nevrátil, protože dostat se zpět do tréninku a do těch velkých objemů není vůbec žádná sranda. Navíc ve vrcholovém sportu můžete být donuceni skončit velice rychle. Tak se snažím užívat si každý rok, co je mi v něm dopřán.
Díky tomu jste zažil v Sarasotě suverénní jízdu za zlatem, stylem start-cíl od úvodní rozjížďky. Připadalo vám to tak?
Ta sezona byla zvláštní. Nejen tím, že jsme měli mistrovství Evropy v Račicích, kde jsem nechtěl lidi zklamat. Také se hned při prvním Světovém poháru objevil Novozálanďan Robbie Manson, který zajel neskutečně rychlý čas (neoficiální světový rekord). Trochu jsem si z toho sednul na zadek. Ale potvrdilo se, co všichni říkali, že nevydrží celou sezonu. Na mistrovství propadl a já se proto nejvíc soustředil na Kubánce Fourniera, o kterém jsem tušil, že bude asi můj největší soupeř.
Co jste si říkal na startu finále?
Že mě to bude hrozně bolet, ale že na tréninku jsem tu bolest zažil milionkrát.
A už zhruba 200 metrů před cílem jste uvěřil ve zlato?
Já v něj věřil tak nějak od začátku. První pětistovku jsem měl rychlou, potom mě sice Kubánec dojel, ale když jsem mu za kilákem začal nastupovat, bylo mi jasné, že tuhne. Najednou jsem byl sám.
Dá se vaše páté zlato porovnat s těmi předchozími?
Snad tak, že ten pocit se nikdy neochodí. Už jsem ho čtyřikrát zažil, ale každý ten závod byl jiný. V roce 2015 jsme jeli s Drysdalem vedle sebe až na čáru, finále bylo víc emotivní tím, že jsem do poslední chvíle nevěděl, jak dopadne. Tentokrát jsem tušil už 500 metrů dopředu, že to zvládnu. Přesto je nádherné projet cílem, zvednout ruce nad hlavu a slyšet, jak tribuna zajásá.
Nastal čas na dovolenou. Kde a jak ji strávíte?
Potřebuju na chalupě postavit kůlnu na dříví. To bude pro mě odpočinek, manuální práci mám rád.
