Vítr laškovně poponášel letící míčky, jak se mu zlíbilo. Lesk provizorně smontovaných tribun šlehal rivalky do očí.
Nesnadné podmínky ztrpčovaly život wimbledonské šampionce Kvitové a někdejší světové jedničce Jankovičové v napínavé partii na dočasném Armstrongově stadionu, který vznikl v rámci rozsáhlé přestavby na parkovišti za obvyklými hranicemi areálu Billie Jean Kingové.
Ač Kvitová v první sadě ztratila vedení 5:2 a ve druhé nechala Srbku prchnout na 3:5, klíčové situace zvládla lépe a postoupila do druhého kola, kde narazí na Francouzku Alize Cornetovou (46. na světě).
Jak moc se vám ulevilo, že máte vstup do turnaje za sebou?
Určitě jsem ráda. Zápas nebyl jednoduchý. Jelena bývala jedničkou, nikdy pro mě není lehkou soupeřkou. Sice ji trápila zranění, ale pořád hraje nepříjemně. V důležitých chvílích možná trochu zaváhala, já jsem naštěstí zabrala. I proto se výsledek naklonil na mou stranu. Závěr druhého setu už docela byl podle mých představ.
Zlobil vás vítr, aréna působila zvláštně, úvody grandslamů pro vás znamenají duševní muka. Co pro vás dnes představovalo největší úskalí?
Asi jste zmínil to nejpodstatnější. Ráno vykouknu ven a povídám: „Ty jo, takhle přece poslední dny nefoukalo.“ Chvílemi jsem pak jen házela míče na střed, aby neletěly do autu. Stadion je vážně divný, všechno je stříbrné, leskne se. A z jedné strany, když zasvítilo slunce, jsem vůbec neviděla Jelenin nadhoz při servisu. Ale podmínky byly stejné pro nás obě. Musely jsme se s nimi poprat.
Naopak vlídně se vůči vám chovalo počasí. Žádný pařák, něco přes dvacet stupňů ve stínu. Žádná extrémní vlhkost jako jindy, což je pro astmatičku fajn, ne?
Hmm. Já se tedy potím skoro pořád, ale nebylo úmorné horko. Zvládala jsem v klidu i delší výměny.
Na minulém turnaji v New Havenu, kde to jinak máte ráda, jste vypadla hned v prvním kole. Znejistila vás jasná porážka s Číňankou Čang Šuaj?
V New Havenu jsem se cítila hodně nejistě. Tady tolik ne. Jsem ve zvláštní situaci. Třikrát jsem teď prohrála dost hladce. Ale v Torontu jsem porazila Španělku Suarezovou, takže jsem doufala, že by se mi tady mohlo povést něco podobného.
V poslední době spolehlivě zvládáte psychicky náročná první grandslamová kola. Čím to?
Jsou nepříjemná. Nikdy nevím, co od sebe můžu čekat. Je fajn, že jsem se v nich zlepšila a vždycky je nějak dotáhnu. Zato horší jsou v poslední době ta druhá.
Ano, z minulých šesti grandslamů jste v nich vypadla čtyřikrát. A letos v nich na WTA Tour máte bilanci 1-6...
No, už bych to chtěla zlomit.
Předloni čtvrtfinále, minulý rok čtvrté kolo... Uvědomujete si, že se kdysi neoblíbené US Open pomalu mění ve váš nejúspěšnější grandslam?
To je docela paradox. Je pravda, že New York už mi tolik nevadí. Možná si na něj zvykám. Nacházím si svou cestu, daří se mi zůstávat víc v klidu. Netrávím v areálu zbytečný čas. Odjedu, jakmile můžu.
Našla jste útočiště v hotelu u Central Parku?
Ano, navozuje klidnější atmosféru. Nepřipadám si jako uprostřed Manhattanu.
Dodržujete znovu volnější režim? Chystáte se volné dny trávit mimo tenisovou vřavu?
Já nevím. Mám nového trenéra. (směje se) Uvidíme, co vymyslí. Musím ho poslouchat. Teprve se dozvím, jaký je program na zítřek.
Po humbuku, který provázel váš návrat na kurty, jste si přála, abyste se znovu stala normální hráčkou. Povedlo se?
Objíždím turnaje, jsem zpět na okruhu. Do určité míry jsem se vrátila do rutiny. Ruka se postupně zlepšuje. Po té věci, co se mi stala, už ale asi nikdy nebudu normální hráčka.
