Olympijský šampion z Ria a letos tak dobrý Thomas Röhler už ví, že to na medaili nebude. Ach, ti Češi – už je nemá jak přeskočit. „Po závodě jsem mu řekl: Sorry,“ líčí Frydrych, jenž německé hvězdě uzmul světový bronz. „A on povídá, že se mu samozřejmě omlouvat nemusím. V tu dobu jsem se chvíli cítil trošku až nepatřičně. Po takové sezoně by na pódium asi patřil on.“
Ale teď se na něj těší dvoumetrový český obr.
„V atletice neexistují zásluhy, je to o jedné hodině během roku. Je to kruté a krásné zároveň,“ popisoval. Pro soka kruté, pro Frydrycha krásné. Zvlášť po tom, co už si prožil. „Cítil jsem strašnou sílu. A strašnou motivaci.“
Upřímně, věřil jste před finále v medaili?
Těžko říct. Letos mělo strašně lidí naházeno daleko. Samozřejmě je to i veliké štěstí, určitě byli jiní adepti a Thomas měl za sebou velké výkony – před nejlepším oštěpařem jsem bronz uhájil o šest centimetrů.
A přeskočil jste ho až šestým, posledním možným hodem. Na co jste se před ním soustředil nejvíce?
Běžet to kvalitně až do konce. Protáhnout trošičku podskok. Držet si levou ruku. To se mi možná povedlo o trošku líp, ale všechny hody letěly strašně nízko. Nebyly dokonalé, ideální hod nepřišel. Čekal jsem, jestli to bude stačit, nebo ne. A jsem rád, že to stačilo – musím teď říct – aspoň na bronz.
Zlepšil jste si osobní rekord – a vy hned hledáte nedostatky?
Tím neříkám, že hned v příštím závodě budu chtít hodit o hodně dál, metry jsou i na mě kvalitní. Až s odstupem to budu hodnotit lépe a lépe.
Co vás dvakrát dovedlo těsně pod 88 metrů a pak ještě výše?
Už po prvním hodu jsem hned viděl, že dneska můžu hodně přidat. Druhý mě trošičku srazil, ale šel jsem za trenérem a viděl, co musím změnit. Začalo mi to líp střílet přes rameno. Všechny tři dlouhé hody byly podobné: hodně nízko, ani jeden nebyl dokonalý. Strašně jsem chtěl vyhrát; v podstatě mě pak mrzelo, když se to nepovedlo. Pocit z posledního hodu ani nebyl uspokojující.
Stejně to už v závěru bylo vabank, ne?
Tím, jak se závod vyvíjel, jsem věděl, že je na medaili potřeba 88 metrů. Že musím do totálního rizika, nechat to tam. A věděl jsem, že jsem schopný hodit ještě dál, to mi udrželo sebevědomí, udrželo mě to v mobilizaci. Věděl jsem, co musím udělat a byl jsem to schopen ovládnout.
Takto daleko jste naposledy házel ve 22 letech, pak přišly roky trápení, pochyb. Cítíte satisfakci?
Nic takové v atletice není, žádné zásluhy nebo satisfakce. Jsem strašně rád za dnešek. Ty roky byly takové, jaké jsem si je sám udělal; a kdyby nebyly, nejsem dneska tady. Jsem rád za všechno. Všechno mě to posunulo sem.
Dlouho jste neměl ani splněný limit pro MS, teď dostává sezona pohádkovou tečku. Co dělat, aby ta příští rovnou začala takhle?
Těžko říct. Dělám, co můžu. Nemůžu říct, že bych vyloženě něco změnil, akorát jsme trochu změnili házení, je lepší a nějakým způsobem funguje. Jinak se nedá změnit nic. Mám ty nejlepší podmínky, jaké mít můžu.
To tedy. Však má skupina kouče Jana Železného hned dvě medaile.
Je skvělé, že jsme s Kubou (Vadlejchem) dva. Úžasné. I když jsme oba cítili, že to ještě nebyl dokonalý hod. Oba jsme chtěli vyhrát a mrzí mě, že byl nakonec pár centimetrů od zlata. Ale to je atletika.
