Věřil i trnul, pochyboval i přesvědčoval sám sebe: Tohle už přece musí klapnout.
A potom byl odměněn.
Poprvé Jan Železný zažil, jak se na stupně vítězů probojovali hned dva jeho svěřenci. S Jakubem Vadlejchem slavil světové stříbro, s Petrem Frydrychem senzační bronz. V hlase měl radost a ze všech stran, od lidí známých i neznámých, přijímal gratulace.
Byl tohle závod, na který jste čekal od světového titulu Vítězslava Veselého v Moskvě 2013?
Určitě. Byl to krásný, až neskutečný závod. A já jsem tak šťastný, že oba kluci z něj mají medaili.
Právě, tím je ta radost umocněná, že? V minulosti jste pokaždé slavil v závodě „jen“ jednu medaili.
To je právě dneska úžasné, že jsou dvě. A když si ještě vezmete, jak Petr doslova vstal z mrtvých, jak se sem na šampionát dostal až posledním možným závodem, tak to je bláznivé. Najednou se zlepšoval a chytil. A Kuba, ten byl dneska úplně úžasnej. Já se trochu bál, aby po prvním pokaženém hodu nezazmatkoval, ale ten druhý trefil a pak už do dalších šel, co to dá.
V minulosti bojovali oba s psychickými problémy a neuměli na velkých závodech prodat, co umí. Čím se změnili, že teď už to prodat dokáží?
Prostě si dneska věřili. Najednou ten zlom přijde a člověk ví, že na to má a je v jakési euforii. Já jsem také dnes cítil už od rána něco zvláštního, už na hotelu. Byl jsem nervózní, ale tak zvláštně nervózní. Pořád jsem měl v hlavě: Dneska to bude dobrý. Oni oba už na rozhazování vypadali úplně v pohodě, Kuba si hrozně moc věřil a Frýďa taky cítil, že to je dobré. Hodně mu pomohla už kvalifikace, v ní se chytil a šel po své šanci.
Co jste jím radil těsně před závodem?
Ať si jdou za svým. Frýďovi jsem říkal: Můžeš dokázat cokoliv. A Kubovi nebylo potřeba nic říkat, ten se strašně soustředil na sebe. Pani psycholožka Sládečková mu hrozně moc pomohla, takže i já jí moc děkuju. A také ti dva kluci, co nepostoupili, jim drželi palce. Je to dobrý tým.
V hledišti to potom s vámi trochu cloumalo, když medailová vidina byla najednou blíž a blíž?
Nebyl jsem klidnej, protože jsem cítil, že na to mají. Ale zároveň jsem si říkal: Pořád se něco může stát. Röhler kdyby nedělal takové technické chyby, tak by hodil za 90 metrů. Po třetím pokusu už odcházel, ale první dva hody, pokud by je trošku technicky líp provedl, by mu letěly strašně daleko. Byl pak nervózní, tak do toho třískal. A já se do poslední chvíle uklidňoval: Přece Kuba nemůže odejít bez medaile, když má dneska hozeno skoro 90 metrů.
Už po jeho druhém pokusu jste tedy cítil, že by to medaile měla být?
Jo, věřil jsem. Jenže stejně si pořád říkáte: Co kdyby?
Ale místo Němců přišel naopak v poslední sérii Petr Frydrych a také on předvedl medailový hod.
Já pořád doufal, že to ještě tím posledním pokusem může hodit, protože jak říkám: Petr je buď nahoře nebo dole. Dneska byl nahoře.
Co jste jim řekl po závodě?
Že jsem šťastný za ně, že to dokázali.
Jak daleký hod má v budoucnu Jakub Vadlejch v rukách?
Podstatně dál než dnes, chce to jen chytit správný den a trošku jiný rytmus. Ale na tom teď nezáleží. Jestli hodí 90 metrů už letos, nebo až příští rok, to je teď jedno.
Dnes byl jen 17 centimetrů od zlata...
Na to momentálně nemyslím. Já jsem šťastný za tohle. Samozřejmě, říká se, že vítěz bere všechno, ale tohle byl můj sen, aby stáli na bedně dva. V podstatě Kuba to tam měl i na zlato připravené, kdyby si jen trochu podržel zadek, hodil by ještě dál. Ale Vetter si to zlato za tuhle sezonu zasloužil. Dva naši kluci na stupních je nádhera. Ještě větší můj sen je, aby tam jednou byli tři, i když to je už opravdu velký sen. Ale člověk musí snít. A dnes se ukázalo, že ani ti Němci nejsou až tak neprůstřelní.
Jste teď nejlepší oštěpařský trenér na světě, s tolika medailisty?
Takhle to neberu. Oni jsou nejlepší. Já ne, já jim jen pomáhám.
Špotáková, Veselý, teď Vadlejch a Frydrych. Čtyři lidi už jste přivedl na světovém fóru k medaili.
Já si hlavně hrozně moc vážím, že tu máme v Londýně z oštěpu tři medaile. Tohle je úžasné. A je to jejich práce. Kdyby na to neměli, nemám šanci jim pomoci. Když na to mají, tak i já ze sebe vydám, co mohu.
